„Nejlepší hra této generace, kterou bude mít spousta budoucích her za příklad!“, dušuje se v podobném smyslu spousta recenzí.

Původní BioShock je jsem odehrál nesčetněkrát a doposud je v mých očích stále poněkud nedoceněný. Utopistický svět podmořského města skýtal neuvěřitelné množství zajímavých prvků, v čele s výpravou a vybroušenou hratelností. Ke druhému dílu jsem osobně přistupoval poněkud skepticky, jelikož jsem prostě nevěřil, že by se na první díl dalo nějak adekvátně navázat. Spletl jsem se. Od té doby jsem samozřejmě začal o velkým očekáváním vyhlížet třetí suverénní pokračování.

První krůčky v Infinite jsou vzpomenutím a blaženým zadostiučiněním všem hráčům původní hry. První krůčky na Columbii jsou ukázkou dechberoucnosti svět a podivení se, jestli je tohle opravdu možné, jestli se vám to nezdá. Vše působí tak věrohodně a to především živost světa. Do první akce se dostanete opravdu rychle, přičemž vše působí neuvěřitelně rychle a logicky. Hodně mě bavily zbraně, které jsou ve hře obsaženy ve standardním sortimentu – pistole, brokovnice, kulomety, pušky, odstřelovačky, RPGčka a několik zajímavých kousků. Celkový pocit z nich mám velmi pozitivní, už dlouho mě nebavilo si takhle zastřílet. Vše to i dobře vypadá i zní velmi dobře, zvuková stránka a UE3 stále odvádí svou práci velmi dobře, tak jak to od série máme rádi. Bohužel takové „plasmidy“ jsem prakticky nevyužíval, přišly samozřejmě vhod až ve chvílích, kdy docházela munice.

Asi největším zklamáním pro mě v Infinite je příběh. To, co působí na začátku velmi pěkně a hodně to připomíná Dishonored, mi ve výsledku přišlo jako recese na vše, co se za tu dobu událo. Vše funguje, pomyslné motorky příběhu fungují, jak mají. Jen výsledek je takový ... zbytečně matoucí, ale samozřejmě hráči vyžívající se ve všemožných odkazech na historii budou v sedmém nebi. Na mě to působilo tak, že je potřeba se za každou cenu odlišit a svým příběhem poskytnout něco zbytečně složitého a komplexního, přičemž to Infinite nemá absolutně vůbec zapotřebí.
Infinite je velká hra. Hra tak velká, že působí v některých momentech neuvěřitelně dobře, hraje se dobře. Nepřátel je mnohdy více než dost, že by se Call of Duty mohlo cítit zahanbeně. Stylem mi zase připomněl Wolfensteina a příběh se svou výpravou jako by "odkazoval" na nevlastního bratříčka, již zmiňovaný Dishonored. Všechny negativa mi pak ale stejně zapláclo posezení na židli, brnkání na kytaru a sametový hlas Elizabeth, jak zpívá malému chlapci.

V kostce: Tahle písnička je pro mě vším v Infinite!