Tak jsem se jednou takhle k večeru nudil a říkám si, že bych něco zapařil. Něco jednoduchého a nenáročného. Vzpomněl jsem si na Dooma, kterého jsme jako sedmiletí pařili s kamarády. Jeden řídil, druhý střílel. Po levelu střídačka. Bohatě nám stačila první epizoda. Přišlo mi to tehdy strašně těžké. Jo, to byly časy..

Dneska jsem na střední proběhl první epizodu tak za hodinu. Po půl hodině, uprostřed druhé epizody, jsem došel k názoru, že bych mohl taky trošku prozkoumávat, objevovat tajná místa a skryté nepřátele. Začal jsem si tedy vychutnávat krásně spletité mapy. I tak mi do konce třetí epizody stačil jeden večer. Možná, že příště zvolím těžší obtížnost. Přišlo mi to hodně jednoduché.

Co se ale nemění, je geniální hratelnost Dooma. Jakkoliv mi spousta her z roku 93 už přijde nehratelná. Doom vypadá pořád skvěle a hlavně hraje se skvěle. Ten doomovský drive má pořád své neodolatelné kouzlo. Pocit ze střelby a uhýbání, geniálně jednoduché ovládání, rychlá a dynamická akce. Perfektní atmosféra a ozvučení. To v mých očích asi nikdy nezestárne.

Škoda té obtížnosti. Data diskovou epizodu si určitě dám na druhou nejtěžší. Jo, a v které jiné hře (kromě dvojky) jsou nepřátelé tak tupí, že kolikrát místo hlavní hrozby vás, se radši kosí mezi sebou? Někdy to vypadá opravdu vtipně.