Metro: Last Light hodnotím o celých 35 % procent níže než Metro 2033. Mám z toho rozpačité pocity. První díl se mi ve své době ohromně zalíbil, dokonce mě i navnadil k přečtení předlohy, nyní se ale obávám, že by mi při opětovném hraní moc radosti neudělal.
Nejdřív to dobré. Last Light nemůžu plně odsoudit, protože jako jedna z mála FPSek si dokáže svou přísnou koridorovou strukturu obhájit. Už z principu musí být prostředí stísněné. Atmosféra se kazí jen na povrchu, kde se praktikují stejná omezující pravidla. Dále se mi líbila dějová linie přátelství, kterému stojí v cestě rozdílná ideologie. Bohužel někde za polovinou se společník vytratí a po zbytek hry se stává docela zbytečným.
Teď k tomu nechvalnému. Především mi Last Light přišlo tupé, ploché, ničím nevybočující. K žánru přistupuje jen o špetku víc originálně, než nejhloupější z hloupých (singleplayery posledních dílů Call of Duty, Battlefield 3), ve všem ostatním se jim nebezpečně přibližuje. Je tu směšně lehký stealth, který hru činí dvakrát delší a nudnější. Kdo se rozhodne pro cestu zásobníků a kulek, bude odměněn ryzím CoD klonem bez respawnu a s nevhodně rozmístěnými savepointy. Troufám si tvrdit, že do celkového vyznění pasuje druhá volba lépe. Hráče totiž čekají všechna ta veselá klišé – zkratky v podobě neustálého omdlévání a probouzení se do vhodných chvílí, naskriptované kontaktní souboje nebo pády z výšek, efektně prázdný zpomalený pohyb a tak dále.
Příběh je podávaný mimořádně zmatečně, přestože tu vůbec není přehršle dílčích motivů (jako v Crysis 3) a z hlediska výstavby je to vlastně strašně banální věc (cesta za Temným + cesta s Temným). Záchranou je Artyomovo shrnutí před začátkem každé kapitoly, které směšně nedokázalo propojit objasnění děje hráči s formou deníku. Ale poslouží. Za nejostudnější potom považuji přítomnost postavy, která zázračnými schopnosti dovoluje nahlédnout do mysli dalších. Odhalujeme tím podstatné plány a intriky, ale ve skutečnosti je to berlička scénáristy (samotný autor předlohy, tentokrát bez asistence dvou spolupracovníků), který nebyl sto hráči zprostředkovat, co kterého fanatika k čemu vede. Povšimněte si taky, jak jsou ty všechny obezličky natlačeny do poslední hodiny. Teprve tam někomu začalo docházet, že se na otázky taky musí hledat odpovědi.
Metro 2033 nám Artyoma představilo v poměrně rutinní každodennosti, kdy cesta metrem v prvním plánu nevede ke spasení a přítomnost nadpřirozena jde spíš vytušit než vidět. Last Light všechen strach z Temných vkládá do malého Dreamworksovského žvanila, čímž veškerou stísněnost budovanou původním Metrem zcela zevšedňuje a neguje. Největší hrozbou se tak stává člověk – ale ne lidská masa, jen pár mocichtivých ignorantů, kteří rozhodně netvoří vzorek obyvatelů metra. Zachraňuji lidstvo, ale ve jménu čeho? Do příběhu násilně napasovaných rodinných hodnot? Pro ideál dobrého člověka, který nepije, nezabijí a nekouká na striptýz? Přijde mi, že Last Light nemá a neví co říct. Je to jen diskutabilně zábavný spektákl.
Sorry. :'(
Nejdřív to dobré. Last Light nemůžu plně odsoudit, protože jako jedna z mála FPSek si dokáže svou přísnou koridorovou strukturu obhájit. Už z principu musí být prostředí stísněné. Atmosféra se kazí jen na povrchu, kde se praktikují stejná omezující pravidla. Dále se mi líbila dějová linie přátelství, kterému stojí v cestě rozdílná ideologie. Bohužel někde za polovinou se společník vytratí a po zbytek hry se stává docela zbytečným.
Teď k tomu nechvalnému. Především mi Last Light přišlo tupé, ploché, ničím nevybočující. K žánru přistupuje jen o špetku víc originálně, než nejhloupější z hloupých (singleplayery posledních dílů Call of Duty, Battlefield 3), ve všem ostatním se jim nebezpečně přibližuje. Je tu směšně lehký stealth, který hru činí dvakrát delší a nudnější. Kdo se rozhodne pro cestu zásobníků a kulek, bude odměněn ryzím CoD klonem bez respawnu a s nevhodně rozmístěnými savepointy. Troufám si tvrdit, že do celkového vyznění pasuje druhá volba lépe. Hráče totiž čekají všechna ta veselá klišé – zkratky v podobě neustálého omdlévání a probouzení se do vhodných chvílí, naskriptované kontaktní souboje nebo pády z výšek, efektně prázdný zpomalený pohyb a tak dále.
Příběh je podávaný mimořádně zmatečně, přestože tu vůbec není přehršle dílčích motivů (jako v Crysis 3) a z hlediska výstavby je to vlastně strašně banální věc (cesta za Temným + cesta s Temným). Záchranou je Artyomovo shrnutí před začátkem každé kapitoly, které směšně nedokázalo propojit objasnění děje hráči s formou deníku. Ale poslouží. Za nejostudnější potom považuji přítomnost postavy, která zázračnými schopnosti dovoluje nahlédnout do mysli dalších. Odhalujeme tím podstatné plány a intriky, ale ve skutečnosti je to berlička scénáristy (samotný autor předlohy, tentokrát bez asistence dvou spolupracovníků), který nebyl sto hráči zprostředkovat, co kterého fanatika k čemu vede. Povšimněte si taky, jak jsou ty všechny obezličky natlačeny do poslední hodiny. Teprve tam někomu začalo docházet, že se na otázky taky musí hledat odpovědi.
Metro 2033 nám Artyoma představilo v poměrně rutinní každodennosti, kdy cesta metrem v prvním plánu nevede ke spasení a přítomnost nadpřirozena jde spíš vytušit než vidět. Last Light všechen strach z Temných vkládá do malého Dreamworksovského žvanila, čímž veškerou stísněnost budovanou původním Metrem zcela zevšedňuje a neguje. Největší hrozbou se tak stává člověk – ale ne lidská masa, jen pár mocichtivých ignorantů, kteří rozhodně netvoří vzorek obyvatelů metra. Zachraňuji lidstvo, ale ve jménu čeho? Do příběhu násilně napasovaných rodinných hodnot? Pro ideál dobrého člověka, který nepije, nezabijí a nekouká na striptýz? Přijde mi, že Last Light nemá a neví co říct. Je to jen diskutabilně zábavný spektákl.
Sorry. :'(
Inscryption