Když pominu všechno to zjednodušování, oklešťování a konzolovost, tak se jedná o celkem fajn pokračování, které mě chytlo a které jsem dohrál, dá se říct, jedním dechem. Kromě toho se nebojím tvrdit, že Invisible War si zachovalo atmosféru a feeling prvního dílu, k příběhové, obrazové a zvukové stránce rovněž nemám větších výhrad. Přesto můj herní zážitek obsahoval trochu nahořklou pachuť, jednak díky faktorům uvedeným v prvním řádku, jednak díky až neúnosně častému nahrávání lokací a hlavně díky pocitu, že z pohledu verze pro PC se jedná o lehce odfláklou hru, u které se autoři příliš nesnažili o alespoň ucházející optimalizaci. Patrné to je hlavně z neopatchované PC verze, která je v klidu hratelná snad jen v případě, že jste do sebe kopli krabičku prášků na uklidnění.

Když to shrnu – hra mě sice bavila, ovšem hodnocení dávám takové, jako vidíte. Je to hlavně z důvodu, že pokud by se PC hry měly ubírat směrem, jako to předvedl Invisible War, byla by to (podle mého) pro tuhle platformu jistá cesta do pekel.