Tak podobná a přesto zbrusu nová! Metro: Last Light nepřináší téměř žádné inovace a nové herní prvky oproti svému předchůdci, a přesto předkládá hráči unikátní herní zážitek, který rozhodně nepůsobí jako (s)prostá kopie!
Jednoznačně nejlepším aspektem hry je atmosféra, ta vás bude provázet od začátku do konce a povýší veškeré vaše počínání ve hře na zcela novou úroveň. Již intro působí velice pěkně, vnoření do hry tak proběhne rychle a bezbolestně. Obtížnost Ranger je nutností pro každého muže s penisem nad 5 centimetrů. Její nevýhoda sice spočívá v tom, že hra nepomyslela na to, jak checknout zásobu munice, ale to nevadí. Prozradím vám totiž rovnou, že ji bude vždy nedostatek, což je z hlediska hratelnosti ideální stav. Žádný hud a žádný crosshair, toť budoucnost realistických FPS! Pomalé plížení se v chodbách, vynikající zvuková stránka hry, úzkostná a znepokojivá hudba – atmosféra Metra je něco dokonalého. Samozřejmě tady nemluvím o další Amnesii, ta stojí bokem v jiné kategorii i jiném herním žánru…
Perfektní atmosféru ze značné části utváří i design prostředí. Ať už jde o opuštěné tunely metra naplněné zlověstnými zvuky, přítmí uliček nepřátelských základen, démonické bažiny, nebo o apokalyptický, vyprahlý zemský povrch s šedivým sluncem a depresivním deštěm, vypadá to skvěle. Navíc se všude něco válí, zbořené budovy, proražené zdi, trosky a špetka naděje v podobě nově vyrostlé trávy. Zkrátka svět okolo vás věrně odpovídá představě postapokalyptické Země, byť se vlastně jedná jen o koridor světa, v němž nejde vybočit z cesty načrtnuté herními designéry. Příběh tvoří pro atmosféru kvalitní základ, nelíbila se mi jen spolupráce s Dark one v pozdější fázi hry, neboť nadpřirozený pomocník značně ubírá z pocitů nebezpečí, strachu a osamělosti, jež jsou pro Metro esenciální.
Hratelnost nemůže být za výše zmíněných podmínek zklamáním. Každé procházení lokací a očekávání nebezpečí, je požitek, přestřelky jsou také ok, nicméně velkou výhradu mám ke stealth prvkům. Jistě, Metro nemá před názvem „Tom Clancy's”, jenže tohle je primitivní až moc. Nemyslím, že by bylo třeba přepracovávat levely, dělat cestu pro hráče složitější, umísťovat na stropy kamery nebo cokoli v tomto duchu. Do nebe volající demence spočívá v umělé inteligenci, přesněji ve zrakových a sluchových (ne)schopnostech vojáků. Pokud zrovna nestojíte u zdroje světla nebo pokud nejste dementní a vypnete ho, voják vás zkrátka nevidí, ani když jste metr před ním a cpete mu do nosní dírky hlaveň kalašnikova. Voják je zhruba jako tank, má před sebou úzkou štěrbinu, v níž je schopen vás zaznamenat (a i tak se nejprve ozve varovný signál a vy máte dost času na útěk), ale jinak můžete kolem něj tancovat kozáčka a s ním to ani nehne. Kdyby se tento nedostatek znatelně vylepšil, přičemž obtížnost by se zpět vyvážila např. snížením počtu vojáků, hovořil bych zde o pokořiteli Dishonored a nejlepší hře za poslední rok(y)…
Jednoznačně nejlepším aspektem hry je atmosféra, ta vás bude provázet od začátku do konce a povýší veškeré vaše počínání ve hře na zcela novou úroveň. Již intro působí velice pěkně, vnoření do hry tak proběhne rychle a bezbolestně. Obtížnost Ranger je nutností pro každého muže s penisem nad 5 centimetrů. Její nevýhoda sice spočívá v tom, že hra nepomyslela na to, jak checknout zásobu munice, ale to nevadí. Prozradím vám totiž rovnou, že ji bude vždy nedostatek, což je z hlediska hratelnosti ideální stav. Žádný hud a žádný crosshair, toť budoucnost realistických FPS! Pomalé plížení se v chodbách, vynikající zvuková stránka hry, úzkostná a znepokojivá hudba – atmosféra Metra je něco dokonalého. Samozřejmě tady nemluvím o další Amnesii, ta stojí bokem v jiné kategorii i jiném herním žánru…
Perfektní atmosféru ze značné části utváří i design prostředí. Ať už jde o opuštěné tunely metra naplněné zlověstnými zvuky, přítmí uliček nepřátelských základen, démonické bažiny, nebo o apokalyptický, vyprahlý zemský povrch s šedivým sluncem a depresivním deštěm, vypadá to skvěle. Navíc se všude něco válí, zbořené budovy, proražené zdi, trosky a špetka naděje v podobě nově vyrostlé trávy. Zkrátka svět okolo vás věrně odpovídá představě postapokalyptické Země, byť se vlastně jedná jen o koridor světa, v němž nejde vybočit z cesty načrtnuté herními designéry. Příběh tvoří pro atmosféru kvalitní základ, nelíbila se mi jen spolupráce s Dark one v pozdější fázi hry, neboť nadpřirozený pomocník značně ubírá z pocitů nebezpečí, strachu a osamělosti, jež jsou pro Metro esenciální.
Hratelnost nemůže být za výše zmíněných podmínek zklamáním. Každé procházení lokací a očekávání nebezpečí, je požitek, přestřelky jsou také ok, nicméně velkou výhradu mám ke stealth prvkům. Jistě, Metro nemá před názvem „Tom Clancy's”, jenže tohle je primitivní až moc. Nemyslím, že by bylo třeba přepracovávat levely, dělat cestu pro hráče složitější, umísťovat na stropy kamery nebo cokoli v tomto duchu. Do nebe volající demence spočívá v umělé inteligenci, přesněji ve zrakových a sluchových (ne)schopnostech vojáků. Pokud zrovna nestojíte u zdroje světla nebo pokud nejste dementní a vypnete ho, voják vás zkrátka nevidí, ani když jste metr před ním a cpete mu do nosní dírky hlaveň kalašnikova. Voják je zhruba jako tank, má před sebou úzkou štěrbinu, v níž je schopen vás zaznamenat (a i tak se nejprve ozve varovný signál a vy máte dost času na útěk), ale jinak můžete kolem něj tancovat kozáčka a s ním to ani nehne. Kdyby se tento nedostatek znatelně vylepšil, přičemž obtížnost by se zpět vyvážila např. snížením počtu vojáků, hovořil bych zde o pokořiteli Dishonored a nejlepší hře za poslední rok(y)…
