V prvních třech epizodách Doomu mi vadila určitá jednoduchost. Dalo se to bez problému projít i na druhou nejtěžší. Tady hned v první misi (už na střední) není na tu hordu nepřátel pořádně čím střílet. Jít s třemi náboji do pušky, z dvaceti procenty zdraví, v malé místnůstce na zdravého růžového barona. To se dříve nestávalo. Nikdy předtím jsem tolikrát v Doomu nezařval, jako tady během první mise.

Celkově je tu mnohem větší koncentrace slizounů, cyberdémonů a jiných těch silnějších. Na relativně malých mapách. Velká koncentrace nepřátel. Kteří po vás kolikrát nemilosrdně jdou hned po objevení. Do toho si moc pevné půdy pod nohama neužijete. V hodně misích jste nuceni chodit pořád po lávě či kyselině a hledat skafandry. Tyhle mise mě teda moc nebrali. Jednou tam bylo i bludiště na kyselině. brrr

Některé mise už holt nejsou takový designérský skvost jako u předchozích Doomů. Naštěstí pořád převládají ty skvělé. Jakékoliv víc viditelné vylepšení tady nečekejte. Rozdíl? Tužší nepřátelé na malých nehostinných mapách.

Je to ale pořád hodně zábavné. Prostě klasický Doom. A ten pavouk na konci byl teda pěkný břídil. Vyrubal jsem ho, ani si neškrtl.