Jak zacit komentar na hru, ktera pro me znamena definici adventury, jeden z nejkrasnejsich nezapomenutelnych zazitku a jez zdokonalila moji anglictinu ("Buy kebab. Most good!") :) ? Boty jsem si uz posvatne zul a presypaci hodiny odmerily povinnou minutu ticha. Parizsky sanson line zacal hrat a do kavarny prave vstoupil klaun... Pardon, to jsem se vratil do Vanoc 98... Za okny tma a snih, doma teplo nalozeneho krbu, na stole misa ovocneho salatu, tyden svobody od vsech povinnosti a starosti... a stare pomale PC, kde jsem poprve spustil nejlepsi adventuru vsech dob.

Nevim, jaka kouzelna konstelace hvezd svitila nad scenaristy a programatory v Revolutions Software, ale vytvorili neco, diky cemuz si budu uz vzdycky pamatovat jmeno Charles Cecil. A pritom jedine co o nem vim je, ze ma na svedomi Broken Sword. A jedny Vanoce meho zivota, ktere mi budou ve vzpominkach jasne svitit, i kdyz se vetsina ostatnich ponori do neoblomne tmy zapomneni. Vzpominam si, jak jsem po prvnim dohrani padl do postele a byl jako omraceny... V ten moment jsem touzil *byt* George Stobbart, prozit to dobrodruzstvi, co on. V ten moment mi realita pripadla smutna, nudna, nezajimava. Vratil jsem se z nadherneho snu a ten navrat bolel. Odpusteni prislo po opakovanem dohrani a Zlomeny mec se pro me stal duvernym pritelem z mladi, se kterym mam krasne tajemstvi a treba spolu nekdy zase pujdeme na kavu... (znovuhrani). A pokud ano, pujdu na tu "schuzku" nervozni a trochu s bazni. Tak vypada ucta a nic jineho si tento klenot nezaslouzi.