Úvod druhého dílu Posla smrti byl pro mě takový rozpačitý. Jako jít na rande s holkou, jejíž jste znal sestru a ta byla skvělá, ale tahle holka je taková... jiná. Je sice hezčí, ale trochu ji chybí charisma. Má pěknou postavu i šaty, ale nepříliš hluboké oči. Snaží se být vtipná, ale moc ji to nejde. A tak doufáte, že se to časem zlomí a po troše vína ji přijdete na chuť... Aspoň, kdyby v té vinárně nehrála tak příšerná hudba!

Postupem času, tj. po několika úvodních kapitolách si řeknete, že na lásku už to sice nevypadá, ale mohlo by z toho být alespoň docela fajn kamarádství. Třeba není nutné srovnávat s její starší sestrou. Vezměme realitu takovou, jaká je - tahle holka je jiná a jako takovou je třeba ji brát. Třeba bude i tak stát za to...

Ke konci je už jasné, že to láska nebude a nejste si jisti, zda stojíte aspoň o to kamaradství. Naděje, že vás holka něčím překvapí, pohasla. Posloucháte ji už jen napůl ucha a začínáte se těšit, až rande skončí. Byl to takový nemastný, neslaný večer bez toho správného kouzla.

Druhý den už jen matně vzpomínáte, s kým jste to vlastně byli. Průměrná holka, která vás nalákala na vzpomínku na svou starší, charismatickou sestru. Ale tahle byla jen jedna z mnoha, nezajímavá a ke konci už celkem otravná. Nakonec se z očekávaného rande stala pouhá schůzka z povinnosti. Dáváte si kafe, koukáte z okna a doufáte, že to do třetice bude lepší. Už jen kvůli jedné staré známé...

---------------
Posel Smrti 2 je v nejlepším případě průměrná adventura, která má štěstí, že aspoň trochu zrcadlí odlesk své nesrovnatelně lepší přechůdkyně. Dolů ji sráží katastrofální dabing, plochý příběh a tutoriální obtížnost. Tam, kde vám jiné adventury jemně naznačí směr a vás čeká klikaté a zábavné objevování správné cesty, vám Posel Smrti 2 nakreslí fosforeskující úsečku a pak vás pro jistotu ještě kopne do zadku, abyste se nemuseli namáhat ani s chůzí. Zklamání.