S dovolením napíšu komentář i přesto, že jsem hru hrál na PS. Ale ono je to dneska stejně jedno. Jde o to, že jsem o hře nevěděl nic. Válečné střílečka mě moc neba a neba mě ani poušť. Nemám rád filmy z pouště, knížky z pouště, hry z pouště… prostě je to pro mě tak neatraktivní prostředí, že mě písek odrazuje jakmile se někde objeví.

Jenže The Line se neodehrává v poušti, ale v Dubaji, která má za sebou menší přírodní katastrofu v podobě enormní písečné bouře. Geniální nápad. Velice působivé.

Herní mechanismy jsou stejné jako v každé druhé TPS, takže se nebylo co učit a hurá do akce. Tady se přímo nabízí srovnání s The Last of Us – TloU je herně ubíjející neoriginální nuda hraničící s otravností. Ale dějová linka je natolik silná, že hru vytahuje neskutečně vysoko. The Line mi hratelnostně přišla zábavnější a ještě ke všemu před hráče předložila chytrou storylajnu. Rád bych vyzdvihl také obtížnost, kdy hard (nebo jak se to tam jmenuje) je skutečně hard a nakonec jsem byl rád za normal a dokonce mi hra i po x smrtích v jedné lokaci nabídla tu nejlehčí obtížnost. Ješitnost mi snížení obtížnosti nedovolila a já se skutečně trápil. Ale částečně za mé trápení mohlo nesmyslné rozdělení kláves – jedním čudlem se krčíš a sprintuješ zároveň, další je na melee attack a přeskakování překážek. Kvůli téhle skutečnosti jsem umíral o hodně častěji, než by bylo záhodno. Ale tak nějak jsem hrál dál, protože příběh začínal dostávat grády.

Jenomže, mezi námi děvčaty – kdy si uvědomíte, že tohle není jen tuctová střílečka? Někteří vnímavější prakticky hned, mně to chvíli trvalo. On se totiž děj z obyčejné vojenské akce plíživě změní v cosi, co nebudu komentovat ani ve spoiler tagu – protože nebudu nikomu vštěpovat svoje myšlenky a dojmy.
The Line si totiž musí přebrat každý sám – je to jako text Richarda Krajča – rozumíte každému slovo, ale dohromady je to maglajz. Abyste dostali nějaký obraz, musíte si to sami dovymyslet – těžko říct, jestli se jedná o genialitu či lenost autora, ale ve výsledku je to stejné.

Ale rád bych se vrátil k úvodu hry, který mě téměř otrávil. Hrajete za houževnatého amerického vojáka, který přežije mega pád snad z desátého patra, který skoro pláče u toho, když najde plyšového medvídka a dojde mu, že lidi, které střílí, mají třeba děti (bystrej kluk) a který fanaticky následuje svou idealistickou představu jednom generálovi, který mu zachránil život. V tenhle moment by to jeden skoro zabalil, protože hra neslibuje nic víc. A pak zase dává až příliš, že člověk si trošku připadá jak při hraní Fahrenheit. Trošku nepoměr a je to veliká škoda.

Spec Ops: The Line je jedna z těch nenápadných her, která se k mnoha hráčům dostala až díky kladným recenzím a díky tam tamům. Přeju jí úspěch, ačkoli se peru s otázkou, jestli jsem se nenechal nalákat na laciné pozlátko v podobě překombinovaného děje. Možná ano, ale hru jsem si i tak užil.