Dostatečně zajímavý koncept je pro malé tituly, typu Papers, Please, tím nejdůležitějším, aby byl hrán a zkoušen. A nápad jakési odbavovny imigrantů to splňuje, ač ne tak bezchybně, jak se ze začátku zdá. Opomenu-li západem viděný stereotyp země východního bloku, ve které jako by se zastavil čas a přežití je otázka pracovního výkonu ze dne na den, tak tím hlavním je již stereotyp rozdílný, související se samotným hraním, pro experimentální a novátorské pokusy tak častou Achillovou patou.

Tím nejbližším srovnáním by mohl být Cart Life, bezpochyby také výborný nápad s řadou detailů, avšak i ten byl ve své době pouze kultovkou několika desítek až stovek. A nezměnilo to ani vítězství v prestižní soutěži a opravení všech zásadních chyb v placené verzi. Papers, Please však jde na design chytřeji, a autor nenabírá příliš velké sousto, a soustředí se na malé změny v průběhu dnů strávených v odbavovně. Většinu pracovních dnů je jiný rozkaz od nadřízených, tedy jednou bude třeba soustředit se na platné pracovní povolení, podruhé například na region a jeho rizikovost s nedávným útokem na hraniční budku. V průběhu této, mechanické, práce se občas objeví například občan s nakresleným pasem, nebo podstrčený vzkaz ze strachu z vydírání. A celému pracovnímu nasazení dává smysl obava o zdraví a štěstí rodiny, kde (neodvratná) smrt tchýně slouží jako výzva pro zrychlení a zpřesnění. Potom by totiž došlo na manželku a potomky, kteří bez přísunu potravin a léků umírají více než oregonští cestovatelé bojující s úplavicí. Takto by se komuna budovala těžce.

Sympatické a originální hry ale mám nejraději, a proto mohu Papers, Please řadit k tomu nejzajímavějšímu z nezávislé produkce posledních let. Zvláště, když se půjde ke hře často vracet.