Dragon Age 2 jsem se strašně dlouho vyhýbal kvůli kritickým reakcím, ale po dohrání vlastně nechápu jak si tahle hra takovou vlnu nenávisti zasloužila. Po několika letech jsem opět objevil nefalšovanou radost z hraní, kterou jsem si užíval když mi bylo tak patnáct. DA 2 vtáhne hlavně díky příběhu, který konečně není o obligátním zachraňováním světa. Jeho prožití napomáhá výrazně svižnější gameplay a míň hluchých míst (žádné nekonečné Deep Roads z jedničky se naštěstí nekonají). Souvisí s tím i zjednodušení systému, například vyřazení skillů a ponechání pouze kouzel a talentů, což je spíš než plus, sociální a výrobní skilly v CRPG jsou podle mě blbost. A taktičnot soubojů zůstala, i díky delším cooldownům na léčení a "zhmotňování" nepřátel během boje (bez ohledu na to jaká je to z hlediska logiky často blbost). Taky není pravda že "dialogové kolečko" zjednodušuje rozhovory, zpravidla je nabídka odpovědí poměrně široká a není vždy jasné jaká slova povedou k žádanému výsledku.

A pak samozřejmě už ten zmiňovaný příběh. Už příjezd do Kirkwallu má dokonalou atmosféru a rozdělení děje na několik let zachraňuje logiku světa (už žádný hrdina co se zrodil za měsíc). Stále se vracející postavy a vztahy mezi nimi, ale i příběh Hawkovi rodiny, dodávají hře výbornou iluzi živosti a reálnosti. Samotná hlavní linka, vrcholící počátkem války mezi mágy a templáři, zaměřená na dilema mezi bezpečím a svobodou a otírající se o xenofobii a paranoiu funguje výborně a obratně se vyhýbá přehnané epičnosti. Jen je teda s podivem že templářům je asi jedno že vaši mágové ve městě zcela svobodně provozují magii (až na jednu výjimku). Společníci jsou zpravidla dobře napsání, ale dialogů by mohlo být přece jenom více, zvláště romance jsou dost kusé. Na druhou stranu mě hra vtáhla natolik že jsem si vymýšlel dialogy vlastní a přehrával si je v hlavě :-)