Tahle hra ve mně vzbuzuje dost rozporuplné pocity - je možná nefér, že ji kriticky hodnotím kvůli tomu, čím není, ale na druhou stranu zase nemůžu říct, že bych po dohrání měla nějaký pocit zadostiučinění nebo vůbec toho, že to stálo za to hrát.

Nejdřív se podívám na to, čím hra je:

Je to asi devadesátiminutové procházka osamělým domem, kde žije jedna spokojená nukleární rodinka. Jenže ouha, nikdo není doma, navíc je po půlnoci, venku zuří bouře a vám nezbyde než prohlédnout každý pokoj, přečíst všechny vzkazy, dopisy a deníky, abyste zjistili, co se vlastně stalo. Navíc je rok 1995, takže se můžete ještě bavit touhle exkurzí do historie, kdy filmy byly na kazetách a Kurt Cobain byl mrtvý jen jeden rok.

Dům je naplánovaný pečlivě a jednotlivé indicie rozesety chytře, takže jak postupujete, pomalu dáváte dohromady střípky několika příběhů, které se týkají každého člena rodiny včetně jednoho, který už je po smrti. Každý předmět můžete uchopit nebo se na něj podívat pravým tlačítkem zblízka, takže si můžete všechno v klidu vychutnat a postupovat svým tempem. Pokud vás to baví - a bavit to pravděpodobně bude, neboť sem tam narazíte na něco, co vás opravdu zaujme, případně znepokojí a to vám prostě nedá, abyste nehledali dál, takže tu hru rovnou dokončíte v jednom tahu.

Pak ale přijde rozčarování kvůli tomu, čím hra není:

K odhalení žádné hrozivé události nedojde. Vlastně je všechno v pohodě, až na to, že vaše sestra utekla z domu. Na druhou stranu je fajn vědět proč a taky že se vlastně nic nestalo a navíc víte, kde je. Toť vše.

Nelze se s tím vyrovnat jinak než to přijmout a uvědomit si, že o tohle developerům šlo - postavit vaše předpoklady na hlavu, pohrát si s několika klišé a pak je vyhodit z okna. V podstatě se dá říct, že vám takhle představili plnější a realističtější příběh. Že jste si byli jisti, že matka byla nevěrná a otec zaléval alkoholem žal nad zborcenou kariérou? Ale kdeže, nakonec se ten údajný milenec oženil s jinou, tátovi vydali knížku a oba odjeli na kurz záchrany manželství. Fakt, nejsou mrtví, jsou na prázdninách. Že se to celé odehrává ve velkém strašidelném domě, kde přebývá duch černobílého prastrýce? Ale duchové přece nejsou. Hlavní příběh je totiž zcela normální a na hru tedy trochu přízemní, takže to je to, co vás nakonec vyvede z míry. Krev ve vaně je opravdu jen barva na vlasy. Největším trápením vaší sestry nejsou myšlenky na vraždu sebe nebo rodičů, ale teenagersky hysterické prožívání první lásky. To je vlastně o dost realističtější, takže proč byste si stěžovali, že namísto temného hororu jste odkryli příběh rodinného dramatu, které byste v televizi pravděpodobně přeskočili.

Za těch 20 USD to nestálo, ale po dlouhém zamyšlení vám nakonec dojde, že se tomu příběhu nedá objektivně nic vytknout.