Hra využívá základních hororových archetypů, takže se v ní cítíte jako doma už od prvního momentu, kdy se probudíte v obrovském temném a tajemném hradě, zlověstně na vás odkudsi kape voda a vy si vůbec nic nepamatujete. Víte, co máte dělat a víte, že to nebude snadné, protože tenhle příběh už znáte. Jak tak postupujete nevlídnými kamennými chodbami a snažíte se najít další stopy, na jednu stranu sdílíte hrdinovu stísněnost, na stranu druhou si to strašně užíváte, protože tohle je Lovecraft jako vyšitý. Máme tu tajuplný hrad, mladého vzdělaného muže, který se zaplete do nadpřirozených nesnází, kontrast racionality a magie, bezohlednou vědu pavědu 19. století, alchymii, touhu po nesmrtelnosti, záporáka s nevraživě německým jménem, jakousi platonickou lásku, nebezpečí exotických zemí a nakonec i dokonalou, neokoukatelnou frankensteinovskou zápletku hrdiny pronásledujícího monstrum, aby nakonec zjistil, že je jím i on sám.

Málem bych zapomněla, že vás při tom všem pátrání sleduje Temnota, která se ztělesňuje třemi druhy nepřátel, z nichž nejpůsobivější je asi humanoidní příšerka jako od Guillerma del Tora. Pokud se jí nenecháte schválně sežrat (zkusit se má všechno), uvidíte z ní většinou jen její procházející holý zadek, neboť se budete zoufale snažit, aby si vás nevšimla. A právě tohle zoufalé schovávání a neustálá nervozita, stupňovaná tím, že si neustále musíte hlídat hrdinovu příčetnost, je vrcholem hry. Povedlo se jí totiž zvukem i obrazem skvěle zachytit a zprostředkovat *pocit* gotického hororu a pokud vás doopravdy vtáhne, bude vám doslova běhat mráz po zádech strachem z neznámého.

Nepřátele nejde zabít a když vás jednou zmerčí, už vám moc naděje nezbývá. A o tom to právě je, jste kořist. Pozitivní je rovněž to, že je v hradě monster poskrovnu - žádné hemžení za každým rohem. Méně je v tomhle případě více, jelikož se jich tím víc leknete, když se najednou objeví. Manipulace s předměty je fajn, asi tak polovinu z nich můžete vzít do ruky, otočit si je, zahodit je nebo z nich vystavět schody. Šmejdění ve všem, co se dá otevřít dává v téhle hře smysl - koneckonců si nic nepamatujete, takže každý útržek papíru dobrý. Řešení úkolů je celkem intuitivní a důležité předměty jsou zvýrazněné, takže se vám nestane, že byste se někde moc zasekávali. Taky se ještě nabízí postěžovat si na neustálou nutnost hledat olej do lampy a sbírat krabičky s troudem, ale to mi zas tak nevadilo, naopak.

Má Amnesia: The Dark Descent vůbec nějakou chybu? Možná trochu náhlý konec, kdy se během jediného okamžiku, kdy je třeba poměrně rychle zareagovat, rozhodne osud hrdiny. Závěrečné setkání rovněž není tak působivé, jak byste mohli čekat.