Delirické blouznění muže, jen chce změnit svět. Vykrojit ránu. Nakrmit prasata prasaty. Zamezit nástupu nadcházejícího století svým strojem.
A Machine for Pigs přichází, a ukazuje své přednosti, tedy kvalitu psaného slova a scénář, jehož vyústění, prakticky začínající od poloviny hry až po zakončení, nechává hráče napnutého a očekávajícího velkolepé finále. Které se také, po vzoru Dear Esther, dostaví a zanechá z již tak povedeného zážitku adepta mezi to nejkvalitnější, co v daném žánru doposud vzniklo. Budování očekávaní ve videoherním formátu Dan Pinchbeck zvládl perfektně.
S čímž také souvisí omezení interaktivity na minimum – jinak by to však vzhledem k zaměření nešlo. Přesto však několik přítomných úkolů je implementací dále, než jak tomu bylo u původní Amnesie. Ani jedna akce se častěji neopakuje, aktivita je vzhledem k prostředí logická, a nejde tak jen a pouze o zdržení hráče, sloužící k prodloužení výsledného času.
Londýn, konec viktoriánského období a industriální nástup jsou ideálním tématem, jak se hráči mohli již přesvědčit. A design tvůrců z The Chinese Room v tom pokračuje, dokonce je hráč vytažen i do ulic. Temných, prázdných a propadajícím se zmaru. Grafika, již mírně zastaralá (oproti Dear Esther), je však až za zvukovým projevem titulu. Ty jsou zvládnuty prvotřídně, o což se i postarali ve Frictional. Hudba byla však svěřena Jessice Curry a výsledek je fantastický.
A že někdo očekával horor? A Machine for Pigs sazí na elegantní a vkusný způsob, kdy nepřátele střetnete prakticky dvakrát, třikrát. Nutný ústupek v podobě možnosti „zemřít“ byl však nevyhnutelný, vzhledem k fanouškům The Dark Descent. Jinak však, naštěstí, s tímto titulem nemá projekt britských The Chinese Room moc společného.
Fonografem nabízené střípky události, zajímavé loadingové obrazovky nebo dostatečně dramatický dabing, dotvořují celkový mix, jenž již není tak ucelený a znovuhratelný jako Dear Esther, ale tvorbu Dana Pinchbeck posunuje na další úroveň. Bohužel ale finální, protože po Everybody's Gone to the Rapture studio ukončilo činnost.
A Machine for Pigs přichází, a ukazuje své přednosti, tedy kvalitu psaného slova a scénář, jehož vyústění, prakticky začínající od poloviny hry až po zakončení, nechává hráče napnutého a očekávajícího velkolepé finále. Které se také, po vzoru Dear Esther, dostaví a zanechá z již tak povedeného zážitku adepta mezi to nejkvalitnější, co v daném žánru doposud vzniklo. Budování očekávaní ve videoherním formátu Dan Pinchbeck zvládl perfektně.
S čímž také souvisí omezení interaktivity na minimum – jinak by to však vzhledem k zaměření nešlo. Přesto však několik přítomných úkolů je implementací dále, než jak tomu bylo u původní Amnesie. Ani jedna akce se častěji neopakuje, aktivita je vzhledem k prostředí logická, a nejde tak jen a pouze o zdržení hráče, sloužící k prodloužení výsledného času.
Londýn, konec viktoriánského období a industriální nástup jsou ideálním tématem, jak se hráči mohli již přesvědčit. A design tvůrců z The Chinese Room v tom pokračuje, dokonce je hráč vytažen i do ulic. Temných, prázdných a propadajícím se zmaru. Grafika, již mírně zastaralá (oproti Dear Esther), je však až za zvukovým projevem titulu. Ty jsou zvládnuty prvotřídně, o což se i postarali ve Frictional. Hudba byla však svěřena Jessice Curry a výsledek je fantastický.
A že někdo očekával horor? A Machine for Pigs sazí na elegantní a vkusný způsob, kdy nepřátele střetnete prakticky dvakrát, třikrát. Nutný ústupek v podobě možnosti „zemřít“ byl však nevyhnutelný, vzhledem k fanouškům The Dark Descent. Jinak však, naštěstí, s tímto titulem nemá projekt britských The Chinese Room moc společného.
Fonografem nabízené střípky události, zajímavé loadingové obrazovky nebo dostatečně dramatický dabing, dotvořují celkový mix, jenž již není tak ucelený a znovuhratelný jako Dear Esther, ale tvorbu Dana Pinchbeck posunuje na další úroveň. Bohužel ale finální, protože po Everybody's Gone to the Rapture studio ukončilo činnost.
Pro: scénář, monolgy, hudba, design úkolů a prostředí, ideální délka
Proti: nic