K této hře v podstatě nevím jak přistoupit. Jedná se o cosi, co bych popsal jako "krátkometrážní - 3d - stick and go – adventura" Tento žánr by při svém plném rozkvětu mohl oslovit takový lidi, kterým dosud hraní počítačových her ani nepřišlo namysl. Mluvím především o zásadním rozdílu oproti běžným hrám = nulové obtížnosti a zaměření jen na prožitek a příběh, bez nutnosti střílet, kombinovat předměty, nebo přemýšlet o postupu.
Na prvním místě musím vychválit atmosféru – nejen však graficky vymazlenej prostor, ale především velmi slušná hudba, která se na výsledném prožitku nemálo podílí. Ačkoli je cesta ostrovem lineární, přecejenom má člověk možnost prozkoumat nějakej objekt či zákoutí navíc, což navozuje úspěšně pocit volnosti.
Tempo chůze je zvoleno vhodně a tak má člověk příležitost si nejen pořádně prohlídnout prostředí, ale dokonce má i čas ho vychutnat.*
Příběh je podáván pomocí útržků různých monologů z úst jediného vypravěče. Ačkoli jsem měl po dohrání naprosto jasno v tom, jak to bylo, kdo byl kdo a nějakým alternativám pro pochopení jsem nedávál až tak prostor, tak jsem s velkým ukvapením přečetl další dvě teorie v recenzích, který s tou mojí byly v celku odlišný, ba i přímo v rozporu. Ne, že bych se k těmto nyní sám snad přikláněl, ale dokazuje to, že každej hráč si zřejmě odnáší ze hry něco jinýho. Škoda jen, že díky tomuto konec nevyzní tak úderně jak by měl a jak by si hráč, myslím si po hodině bloumání, zasloužil.
Pamětihodná netradiční jednohubka, která osloví svou originální herní (ne)náplní a hutnou atmosférou. Avšak především díky délce se ale s Ačkovejma titulama srovnávat nemůže. I tak celkově jsem byl spokojen a vy milí hráči, kdož jste Eshter minuli, máte co dohánět. Stojí to za to.
*
Zamyšlení: Mnoho jiných titulů (naposledy třeba Stalker Soch) mělo stejně dechberoucí atmosféru lokací společně s hudebním doprovodem, kdyby jen člověk stihnul tuto atmosféru pečlivě vychutnat. Všichni kdož nechápavě kroutíte hlavou, když pláču nad hrou, kde hrdina umí jen sprintovat bez možnosti chůze:
Myslíte si, že by se Dear Esther dal zahrát se stejnou dávkou prožitku a vychutnání hudby společně s atmosférou lokací, kdyby tempo pohybu dosahovalo běžnýho tempa 3d her?
Na prvním místě musím vychválit atmosféru – nejen však graficky vymazlenej prostor, ale především velmi slušná hudba, která se na výsledném prožitku nemálo podílí. Ačkoli je cesta ostrovem lineární, přecejenom má člověk možnost prozkoumat nějakej objekt či zákoutí navíc, což navozuje úspěšně pocit volnosti.
Tempo chůze je zvoleno vhodně a tak má člověk příležitost si nejen pořádně prohlídnout prostředí, ale dokonce má i čas ho vychutnat.*
Příběh je podáván pomocí útržků různých monologů z úst jediného vypravěče. Ačkoli jsem měl po dohrání naprosto jasno v tom, jak to bylo, kdo byl kdo a nějakým alternativám pro pochopení jsem nedávál až tak prostor, tak jsem s velkým ukvapením přečetl další dvě teorie v recenzích, který s tou mojí byly v celku odlišný, ba i přímo v rozporu. Ne, že bych se k těmto nyní sám snad přikláněl, ale dokazuje to, že každej hráč si zřejmě odnáší ze hry něco jinýho. Škoda jen, že díky tomuto konec nevyzní tak úderně jak by měl a jak by si hráč, myslím si po hodině bloumání, zasloužil.
Pamětihodná netradiční jednohubka, která osloví svou originální herní (ne)náplní a hutnou atmosférou. Avšak především díky délce se ale s Ačkovejma titulama srovnávat nemůže. I tak celkově jsem byl spokojen a vy milí hráči, kdož jste Eshter minuli, máte co dohánět. Stojí to za to.
*
Zamyšlení: Mnoho jiných titulů (naposledy třeba Stalker Soch) mělo stejně dechberoucí atmosféru lokací společně s hudebním doprovodem, kdyby jen člověk stihnul tuto atmosféru pečlivě vychutnat. Všichni kdož nechápavě kroutíte hlavou, když pláču nad hrou, kde hrdina umí jen sprintovat bez možnosti chůze:
Myslíte si, že by se Dear Esther dal zahrát se stejnou dávkou prožitku a vychutnání hudby společně s atmosférou lokací, kdyby tempo pohybu dosahovalo běžnýho tempa 3d her?
Pro: atmosféra, příběh, hudba, originalita, tempo hry
Proti: poměr délka/cena!