Když jsem tak na Googlu hledala, co si zahrát, pořád na mě místy vykukovala Dear Esther. Vzhledem k tomu, že u ní bylo hned dodáváno, že to není ani tak moc hra jako zážitek, tak jsem se jí po nějakou dobu konzervativně vyhýbala. Teď jsem konečně strávila těch 80 minut procházení se po nehostinném ostrově vypravěčova srdce a moje první reakce je zmatení mísené s melancholií.

Zmatení vyplývá z mé počáteční neschopnosti si Dear Esther vychutnat - hned zkraje vám sice dojde, že jejím principem není honba za checkpointy nebo achievementy, nicméně namísto vypnutí hráčského instinktu něčeho "dosáhnout" jej soustředíte na snahu sesbírat a pochopit a všechny útržky vypravěčova monologu. O tom to ale taky není - nemusíte si se sestavováním příběhu zase tak lámat hlavu, nakonec vyplyne sám a jeho jádro spočívá v tom, v čem od začátku tušíte.

Dear Esther má krásný soundtrack a krásně vykreslené prostředí. Veškerá vaše interakce s ním spočívá v držení W a mírným pohybováním myší a pokud vám to přijde zdlouhavé, nehrajte te to, jelikož prostě v tom to spočívá. Na Dear Esther musíte mít náladu a také musíte být připraveni na to, že onen zážitek, který vám poskytne, je pocit žalu a prázdnoty. Doprovodné texty jsou toho vzletnějšího literárního typu s nadbytkem metafor, ale nemůžu říct, že by do kontextu mimočasového ostrova vyloženě neseděly.

Shrnula bych to tak, že Dear Esther je velmi slabě interaktivní simulace hluboké melancholie, která má svoji příčinu v odhalitelném a pochopitelném životním neštěstí. Netrvá déle než kratší film, takže se ji nesnažte uspěchat a počkejte si, až na ni bude ta pravá chvíle. Hrát ji totiž budete jen jednou, opakování by nemělo smysl. Závěr tohohle herního zážitku totiž působí hodně finálně; příběh je dle mého názoru vágní cíleně a odhalování všech detailů je druhořadé sdílení pocitu vypravěče, který se nemění.