V pokračování Posla Smrti jsem nikdy nedoufal a ani mi něco takového nepřicházelo na mysl, vzhledem k ukončení příběhu. Přesto ale německá Výroba Brusinek tento počin vytvořila a já se po opakovaném zdolání prvního dílu pustil do hraní.

Hned na začátku mě potěšil hlas Darrena Michaelse, který jsem byl zvyklý slýchávat 10 řad z úst Daniela Jacksona respektive Davida Prachaře v seriálu Hvězdná brána. I když se Darren nemůže Samuelovi rovnat a předčí ho snad jen ve velikosti svých kapes, nebyl mi úplně nesympatický, zvlášť když sem tam prohodil vtipnou hlášku. Nejvíce jsem se zasmál při kliknutí na počítač, kdy Darren prohlásil: „Nové Pentium už bude brzy na trhu, ale kdo by tak výkonný počítač potřeboval? Dokud mi půjdou spustit adventury od Sierry, tak nový počítač nepotřebuji.“

Co mě naopak vůbec nepotěšilo, byl Biddeford a adventuru jsem kvůli neskutečné nudě odložil před koncem druhé kapitoly téměř na půl roku k ledu. Ještě, že jsem se nakonec k hraní vrátil, protože se začátkem kapitoly třetí se děj přesouvá do vesničky Willow Creek a později také do Walesu, kde se konečně začíná dít něco pořádného.

Díky starým známým lokacím v novém kabátě, kdy se ze sanatoria stal hotel vedený bývalým vetešníkem Murrayem, veprostřed vesnice je jarmark a zámek tetičky z Walesu pomalu chátrá, dostává i druhý díl temný nádech, který si poté drží až do konce. Zamrzí snad jen jiný hlas všech původních postav, které přežili vraždění před dvanácti lety.

Co se naopak vůbec nezměnilo, je hrad Black Mirror, který je stejně hororový, jako dříve. I když na něm lze projít jen pár lokací, nenudil jsem se ani chviličku a atmosféru ještě dokresloval kurzor myši, jehož vzhled lze v nastavení přepnout na ten z prvního dílu.

Jako v každé adventuře se i zde vyskytuje pár nelogických úkonů (přivázání stříbrné lžičky nití na schody), ale na převážnou většinu lze přijít logickým uvažováním. Celkově se dá říci, že Black Mirror 2 důstojně pokračuje ve šlépějích svého předchůdce, ale nikdy ho nepřekoná.