Lucius mě zaujal na první pohled hlavně díky originální herní náplni. Ačkoli to může znít trochu morbidně, vraždění nevinných obyvatel rodinné vily mě ohromně bavilo. Jednak díky (v rámci her) originálnímu nápadu a jednak díky parádnímu designu.

Hra hráče zavede jen do jedné lokace a tou je zmiňovaná vila, kde v 18 kapitolách musíte vraždit její obyvatele. Původně jsem čekal něco ve stylu Death to Spies či série Hitman, ale Lucius je spíše adventura z třetí osoby. Hra je to totiž striktně lineární, takže na nějaké plánování postupu zapomeňte. Vždy máte určité předměty, které musíte nalézt a které lze případně mezi sebou kombinovat čímž vytváříte určitý smrtící nástroj. Krom toho se Lucius postupně učí nějaké ty ďábelské schopnosti, které jsou pro postup dále klíčové.

Během hraní narazíte na množství menších chybek a bugů. Je vidět, že hru nedělalo velké studio a často jsem měl pocit, že by se z tématiky dalo vytáhnout mnohem víc a vývojáři se s herními mechanismy drželi dost při zemi. Možná ale udělali dobře, protože to, co ve hře je, funguje dobře.

Příběh hry znalce hororových filmů asi moc nepřekvapí, ale líbilo se mi zpracování cutscén a vývoj jak příběhu, tak prostředí vily. Tvůrci si dali záležet na tom, aby bylo vidět, jak plyne čas. Krom toho jsou vidět psychologické dopady na obyvatele vily s nárůstem „nešťastných náhod“. Opět nejsou mnohé věci dotaženy úplně do konce, ale je vidět obrovská snaha. Krom solidní atmosféry mě potěšil fakt, že hra si zas tak moc na horor nehraje a často se nebere úplně vážně.