Čím jsem starší, tím si více vážím času, který na hraní mám - a také si to hraní chci náležitě užít. I přesto jsem dal podruhé druhou šanci sérii Assassin's Creed, která mě svým prvním dílem naprosto zklamala. Dvojku jsem zkusil rozehrát dvakrát a zařekl jsem se, že už nikdy více. Jenomže jsem se nakonec dostal ke třetímu dílu a řekl si, že tentokrát se prostě už zabavím.

Naštěstí nás hra dlouho netrápí příběhem v současnosti a hned skočíme do úvodu, kde šplháme po zdech v narvané londýnské (asi) opeře (přičemž nás nikdo nevidí) a někoho tam zabijeme, abychom později byli odlifrování do Nového světa. Cesta lodí je docela fajn a cool, takže jsem si říkal, že tentokrát to bude príma.

Přistaneme a jsme v Bostonu. Město je hezké, jako vždy nemám architektuře co vytknout. Grafika je fajn... sice můj plášť prochází koněm, ale čert to vem. Co si pamatuju, jsou tam nějaké úvodní mise, ve kterých vynikne umělá demence nepřátel a hra nás seznámí se soubojovým systémem, který je snad ještě lehčí než ve dvojce. Chválím však dlouhé nabíjení bambitky.

Hra nám pak otevře pár ulic, kde se můžeme pohybovat, ale to hejbání mě moc neba. Buď mohu jít pomalu, nebo malinko rychleji, nebo utíkat jak šílenec. Přičemž při tom utíkání můj avatar automaticky skáče na/přes překážky. Takže místo abych popoběhnul, skopnu stánek se zeleninou nebo vyskáču po bednách na střechu domku, přičemž se hned stanu podezřelým.

Samotná náplň úvodních misí mě naprosto odradila od dalšího postupu, takže jsem skončil s anglickým hrdinou (o Connora jsem tedy ani nezavadil) a ani se nedostal k onomu slavnému mořeplavectví či sněhu. Úspěšnost téhle série pro mě i nadále zůstává záhadou.