Další z experimentálních herních počinů, které se pokouší prostřednictvím interakce hráče s herním prostředím navozovat stavy podobné těm, které v lidské mysli vyvolává čtení poezie. Snaží se svým působením vyvolat hnutí v mysli hráče, navodit pocit, ať už jakýkoliv. Svou podstatou se Gone Home podobá hře Dear Esther, i když herní náplní se poněkud odlišuje, nešmejdíte tu rozlehlým okolím, nýbrž šmejdíte ve věcech v uzavřeném prostoru domu. Mě osobně více pohltila melancholie Dear Esther, jejímž autorům se podařilo lépe využít náznaků a sevřenosti příběhu. Obecně je ve filmech, literatuře nejvíce interpretováno nedořečené, svůj interpretační potenciál Gone Home jistým způsobem zahazuje sama, když je hlavní dějová linka téměř do puntíku zodpovězena, navíc dosti tuctově. Gone Home je kvalitní jen do té míry, do jaké je hráč ochoten se jí přízpůsobit. Když to svede, může objevovat, fantazírovat, spřádat možné teorie, vytvářet svůj vlastní příběh a cítit se, no, tak nějak smutně, ale dobře.