Dishonored vás zavede do fantasy verze osvícenství, kde je šlechta zkažená, společenská morálka prohnilá, armádní důstojníci a vědci myslí jen na vlastní prospěch a všechno odnesou nejnižší vrstvy. Hra vás nakonec ponaučí, že s tím nemůžete nic dělat, jelikož ideály revolucionářů neobstojí, jakmile se dostanou k moci, a jediné, nad čím máte kontrolu - a nad čím realisticky můžete mít kontrolu - je váš vlastní přístup. Na tom závisí vše a hra vám umožňuje vypořádat se s vaší situací v duchu chaotického zla i spořádaného dobra. Kolik lidí zabijete, kolik omráčíte a kolika se vyhnete je jen na vás, takže můžete ze svého hrdiny udělat maskovaného ochránce nevinných i nelítostného vraha. Můžete volit mezi různými cestami v rámci prostředí a dostanete i poměrně velkou nabídku magických schopností, takže máte opravdu na výběr, jak se s misemi vypořádáte. Teleport je asi nezbytný, mimo to bylo zpomalení času moje nejoblíbenější.

Svět, ve kterém se nacházíte, je popsaný namátkově a útržkovitě a nabízí i velmi zajímavý a bohužel velmi nedotažený duchovní přesah, a to sice postavu Cizince, s kterým se setkáváte ve snech. Také mi vadilo, že namísto toho, aby autoři nechali vašeho hrdinu být relativně morálně na výši navzdory tomu, že žije ve stejném světě jako ostatní postavy, tak se vás hra snaží navést tak trochu do pozice boha a to tím, že vám dává magickou schopnost srdce, které umožňuje slyšet nejtajnější přání a vůbec vám ukazuje úroveň "dobra" ostatních. Jako kdybyste se pak měli rozhodovat koho ušetřit podle toho, co vám na něj vaše nadpřirozené srdce prozradí -což mi nepřipadalo nejšťastnější.

Prostředí nejsou kdovíjak rozsáhlá nebo různorodá, takže pro mě, která si příliš neužívá sáhodlouhé průzkumy pořád toho samého, ideální. Určitě se vyplatí sesbírat co nejvíce run, ostatní úkoly jako odemykání sejfů jsou spíš jen pro zájemce, protože peněz i tak nasbíráte dost. Protivníci jsou především strážníci, občas také morem nakažení zombie nebo pouliční gangy, takže variabilita průměrná; navíc se nechovají dvakrát chytře, ale alespoň si musíte dávat pozor, abyste odtáhli těla ostatních, případně deaktivovali alarm. Tedy pokud nechcete pořád bojovat nebo utíkat. Příběh je lineární, jedna mise za druhou (není jich mnoho), naštěstí v momentě, kdy už vám to připadá jednotvárné, tak se účastníte maškarního plesu, zradí vás vaši spolupracovníci nebo narazíte na místní ježibabku chystající se uvařit další místní zločineckou figuru v kotli. Hlavní hrdina je hádankou i pro vás, jelikož nemluví a vidíte ho jen na plakátech hledaných zločinců (což je škoda, protože je evidentně o dost pohlednější než ostatní postavy, které občas nemají daleko ke karikaturám), na druhou stranu si z něj ale můžete tím spíš udělat nepopsaný list a dát mu přesvědčení dle své volby.

***

Po druhém dohrání musím ocenit, jak se příběh, jeho konec a osudy postav přizpůsobují tomu, jestli jste psychopatický stroj na vraždění nebo mírumilovné ořezávátko, které ani nájemnému vrahovi neublíží, ale zároveň musím dodat, že samozřejmě ještě vymakanější by bylo, kdyby existovala i možnost zlaté střední cesty a hra trochu brala v potaz, koho a jak jste případně zabili.