Nic nestárne rychleji než počítačové hry - na Assassin's Creed, kterou mám koupenou už pět let a dostala jsem se k ní až letos, její stáří naštěstí není moc poznat. Příběh perfektní, nakonec templáři jsou hned po nacistech nejpopulárnějším historickým tématem. Poutavá a adekvátně přemrštěná konspirační teorie, skvělé propojení budoucnosti s minulostí, napínavé postupné odhalování spojitostí a občas i překvapivé dějové zvraty.
Se samotnou hratelností už to bylo trochu horší. Na jednu stranu tu byla přiměřeně rozsáhlá prostředí měst Orientu s krásnou architekturou a realisticky působícími obyvateli, byly tu různé metody zmizení v davu a několik způsobů vraždy a ještě taky dobře zvládnutá jízda na koni (koníci navíc roztomile pomáhají v boji kopnutím, což pro mě představovalo vrchol herního zážitku). Na stranu druhou ale hra vedle elegantního zavraždění ze zálohy nabízí i křečovitý klikfest boje na blízko (když se hodně snažíte, tak se ke konci dají ty souboje vyklikat tak, že vypadají dynamicky) a ještě k tomu otravnou kameru, která v klíčovém momentě ukáže pixelový kus pláště nebo zdi místo centra dění.
Asasinovy oběti a okolnosti jejich odstranění byly samy o sobě zajímavé, ale to se nedá říct o cestě, která k nim vedla - ta byla pokaždé stejná. Pokud splníte jen minimum požadavků, tak se to dá. Plnit poctivě všechno s sebou přináší riziko smrti nudou. Ono takové šplhání na minaret nebo na zvonici je zábava - poprvé, podruhé i potřetí. Když ale po patnácté šplháte na ten samý minaret, tak už se to omrzí. Ráda si hraji na spravedlivou hrdinku, ale po patnácti zachráněných civilistech z jedné a té samé situace jsem už prostě neměla na další nervy. Ke konci mě už tou jednotvárností nebavilo dodržovat jakoukoliv diskrétnost a provedla jsem zavraždění velmi ostentativním vpádem v plné slávě s dvaceti strážci v patách. Hra vzápětí sabotovala mě a z nepochopitelného důvodu mě přinutila bojovat s tuctem rytířů, protože Richard Lví Srdce evidentně neví, co je fair play.
Altairův příběh měl daleko k tomu, aby mě odrovnal svou dokonalostí, ale určitě zaujal a nakonec jsem ráda, že jsem jej tak odkládala, protože teď aspoň nemusím čekat na pokračování.
Se samotnou hratelností už to bylo trochu horší. Na jednu stranu tu byla přiměřeně rozsáhlá prostředí měst Orientu s krásnou architekturou a realisticky působícími obyvateli, byly tu různé metody zmizení v davu a několik způsobů vraždy a ještě taky dobře zvládnutá jízda na koni (koníci navíc roztomile pomáhají v boji kopnutím, což pro mě představovalo vrchol herního zážitku). Na stranu druhou ale hra vedle elegantního zavraždění ze zálohy nabízí i křečovitý klikfest boje na blízko (když se hodně snažíte, tak se ke konci dají ty souboje vyklikat tak, že vypadají dynamicky) a ještě k tomu otravnou kameru, která v klíčovém momentě ukáže pixelový kus pláště nebo zdi místo centra dění.
Asasinovy oběti a okolnosti jejich odstranění byly samy o sobě zajímavé, ale to se nedá říct o cestě, která k nim vedla - ta byla pokaždé stejná. Pokud splníte jen minimum požadavků, tak se to dá. Plnit poctivě všechno s sebou přináší riziko smrti nudou. Ono takové šplhání na minaret nebo na zvonici je zábava - poprvé, podruhé i potřetí. Když ale po patnácté šplháte na ten samý minaret, tak už se to omrzí. Ráda si hraji na spravedlivou hrdinku, ale po patnácti zachráněných civilistech z jedné a té samé situace jsem už prostě neměla na další nervy. Ke konci mě už tou jednotvárností nebavilo dodržovat jakoukoliv diskrétnost a provedla jsem zavraždění velmi ostentativním vpádem v plné slávě s dvaceti strážci v patách. Hra vzápětí sabotovala mě a z nepochopitelného důvodu mě přinutila bojovat s tuctem rytířů, protože Richard Lví Srdce evidentně neví, co je fair play.
Altairův příběh měl daleko k tomu, aby mě odrovnal svou dokonalostí, ale určitě zaujal a nakonec jsem ráda, že jsem jej tak odkládala, protože teď aspoň nemusím čekat na pokračování.
Pro: propracovaná prostředí, příběh typu Dan Brown
Proti: repetitivnost úkolů, strnulost kamery, nemotornost soubojů