Tak takové to je umírat. Limbo je lítostivé, ponuré, nemilosrdné a melancholické. Kam ten chlapeček běží a kde se tu vzal? A proč se ho všichni a všechno snaží zabít? Můžeme mu nějak pomoct? Nedá vám to, abyste tím krásně atmosférickým krutým světem neběželi dál, protože naděje umírá poslední. Nakonec přes ty všechny zkoušky a příkoří, kterým jste panáčka vystavili, zase skončíte na začátku, protože z limba není úniku.

Na hře mi vyhovovalo, že přesně seděla mému poměru inteligence a trpělivosti, takže hádanky byly vyřešitelné, sice možná ne hned, ale zkoušením všemožných logicky vyplývajících kroků se po chvíli dalo dobrat postupu. Ono když vás hra příliš netrápí a nenutí poníženě a uraženě vyhledávát walkthrough, tak to tomu zážitku taky přidá. Také chválím fakt, že skoky nevyžadují absolutní přesnost a panáček poslušně dělá to, co chcete. Chválím vlastně úplně všechno, Limbo pro mě představovalo uceleně kvalitní zážitek. Snad jen byla chyba, že vývojáři ty nejděsivější karty (pavouk a zlé děti) vyčerpali hned v první půlce a v té druhé jste zabíjeni mechanikou, což je taky bezcitné, ale ne proto, že by to tak chtěla, ale že to jinak neumí.