Mafia je pro mě pojem, který jsem oslavoval po jejím prvním dohrání, pak po druhém dohraní a stejně tak i po třetím dohrání. Oslavuju jí ale i teď a oslavovat ji budu stejně tak nejspíš i po smrti. Legendární hra s legendárním příběhem, více se tento pojem popsat nedá.
Dvojka tak pro mě znamenala hrozně moc. A to i přesto, že jsem k ní neměl vlivem starému PC přístup. Pak jsem si ale koupil zánovní NTB a tuhle hru na něm hnedka rozchodil. V tu chvíli jsem se okamžitě ztratil ve světě mafiánů, ze kterého mě vyhrabala až přítelkyně, když si všimla, že kolem mě už týden nikdo neotevřel okno a ani nerozsvítil žárovku. Ale tak, kecám, zase tak brutální to nebylo. Ale je pravda, že do té hry jsem dobře zabředl.
No a za to samozřejmě může samotný příběh. Není to sice taková jízda, jako u jedničky, ale pořád je to hodně slušná práce na dnešní poměry počítačových her. Tak slušná, že je radost na ní vzpomínat. Scény z 2. Světové války, mžitky ze samotného města nebo některé postavy, to jsou momenty, na které u této hry budu moc rád vzpomínat.
Každopádně i taková hra má svá ale. I když jich je hodně málo. Největší problém jsem měl třeba s policií. Ta ve hře byla tak, jako by skoro neexistovala. Když se mě rozhodli honit, já už byl většinou v tahu. Pravda ale je, že občas jsem si i s ní užil docela legraci. Ale oproti původní policii z prvního dílu to byl obrovský rozdíl.
Přesto ale na tuto hru budu vzpomínat. A budu na ní vzpomínat s obrovským respektem. Neuvěřitelně živý svět, skvělé detaily na domech, autech, lidech. Na celém tom projektu je vidět, že všichni ti zúčastnění tuto hru tvořili s obrovským nadšením. Pokaždé si vzpomenu, když jeden herní časopis porovnával křivky aut v Mafii jedničce a americkém Godfatherovi, což bylo prakticky neporovnatelné. Nádherná práce a já za tom klukům moc děkuji.
Dvojka tak pro mě znamenala hrozně moc. A to i přesto, že jsem k ní neměl vlivem starému PC přístup. Pak jsem si ale koupil zánovní NTB a tuhle hru na něm hnedka rozchodil. V tu chvíli jsem se okamžitě ztratil ve světě mafiánů, ze kterého mě vyhrabala až přítelkyně, když si všimla, že kolem mě už týden nikdo neotevřel okno a ani nerozsvítil žárovku. Ale tak, kecám, zase tak brutální to nebylo. Ale je pravda, že do té hry jsem dobře zabředl.
No a za to samozřejmě může samotný příběh. Není to sice taková jízda, jako u jedničky, ale pořád je to hodně slušná práce na dnešní poměry počítačových her. Tak slušná, že je radost na ní vzpomínat. Scény z 2. Světové války, mžitky ze samotného města nebo některé postavy, to jsou momenty, na které u této hry budu moc rád vzpomínat.
Každopádně i taková hra má svá ale. I když jich je hodně málo. Největší problém jsem měl třeba s policií. Ta ve hře byla tak, jako by skoro neexistovala. Když se mě rozhodli honit, já už byl většinou v tahu. Pravda ale je, že občas jsem si i s ní užil docela legraci. Ale oproti původní policii z prvního dílu to byl obrovský rozdíl.
Přesto ale na tuto hru budu vzpomínat. A budu na ní vzpomínat s obrovským respektem. Neuvěřitelně živý svět, skvělé detaily na domech, autech, lidech. Na celém tom projektu je vidět, že všichni ti zúčastnění tuto hru tvořili s obrovským nadšením. Pokaždé si vzpomenu, když jeden herní časopis porovnával křivky aut v Mafii jedničce a americkém Godfatherovi, což bylo prakticky neporovnatelné. Nádherná práce a já za tom klukům moc děkuji.
Four Last Things