Po dohrání téhle „hry roku“ je můj dojem z ní poněkud rozpačitý.

Bioshock Infinite nás zavede do Columbie, pestrobarevné to antiutopie v oblacích, jejíž ideologické principy vycházejí ze všech původních amerických hodnot (náboženství, puritánství, patriotismus, pocit výjimečnosti a vyvolenosti), a hra nás tak velmi názorně poučuje, jak jsou vlastně v jádru a v extrému škodlivé. Až tak názorně, že jeden z nejzábavnějších protivníků je motorizovaný Jefferson drtící vás kulometem zatímco cituje Deklaraci nezávislosti.

Velikým tématem je i rasismus, který je samozřejmě škodlivý v jakékoliv formě, nicméně v Columbii se setkáváme jen s tím historickým (kdy segregace bývala posvěcená státem). Ten je v USA dávno překonán, takže se jen můžeme poplácat po ramenou a říct si, jak je ten Comstock zlý a že si to ti černoši a Irové nezaslouží, protože v tomto směru už máme všichni jasno. Hra se nás pak snaží alespoň provokovat tím, že revolucionářku-teroristku Daisy Fitzroy ukáže jako zcela nelidskou a šílenou, ale to bylo 1) dost přehnané, 2) už všem jedno, protože v té chvíli vás stejně zajímá už jenom, jak to proboha je s tím Bookerem a Elizabeth.

Nejsilnější stránkou hry je bezpochyby příběh a jeho prezentace. Když se na začátku ocitnete v Columbii, absolutně netušíte, kde jste, kdo jste, kdy jste a co se děje, jen, že máte „přivést dívku a splatit dluh.“ Všechno se před vámi otevírá postupně a je na vás, zda si sbíráním nahrávek a sledováním projekcí dotvoříte celistvý obrázek. I hlavní linka s Elizabeth a vaším hrdinou je odhalována po kouscích – pořád se vám zdá, že se to komplikuje a komplikuje, až je vše nakonec velmi elegantně a působivě rozuzleno. I když je pravda, že nekonečnost realit dost relativizuje jejich význam - proč by mě mělo tak trápit, že se v několika realitách stane z Bookera Comstock? Všichni jsme v nějaké z nekonečna realit Comstock.

Další aspekty hry trochu zaostávají: neurazí, ale nenadchnou. Columbia na mě působila jako taková automatizovaná pouťová atrakce – je sice plná lidí, ale ti všichni vypadají podobně, většinou jsou pořád ve stejné pozici a když k nim přijdete, tak možná řeknou jednu repliku. Navíc vás celé město hledá jakožto Falešného pastýře, ale když někam přijdete, tak všichni dělají jako by nic, tedy pokud do nich nezačnete střílet.

Lokace ve hře jsou propracované a malebné, leč skromné co do rozsáhlosti. Doprava mezi nimi probíhá prostřednictvím jakýchsi vzdušných kolejí, které absolutně nedávají smysl (což ale město ve vzduchu kvantum nekvantum taky ne), navíc je často dost matoucí, kam máte jet, ale na druhou stranu vám umožňují celkem efektivně přepadnout protivníky. Mimo výběru z asi tuctu zbraní máte k dispozici ještě „kouzelné“ schopnosti, kterých je taky dost, ale stejně mě to nakonec svádělo používat jen ty dvě nejdestruktivnější.

Elizabeth je jako AI spoluhráčka skvělá – umí odemykat zámky, otvírat alternativní reality, hledat munici. Elizabeth by byla moje oblíbená postava - zvlášť jakmile mi došlo, že jako Booker spíš sekundujete jejímu příběhu - jen kdyby se její designéři o pár pixelů umírnili v její karikaturnosti (podle nich měla mít co nejexpresivnější obličej, ale v porovnání s ostatními souměrnějšími modely prostě vypadá jako panenka Bratz, což není kompliment) a kdyby její dabérka byla schopná občas pronést jedinou větu bez přehnaného citového zabarvení. Ve svém zobrazení představuje Elizabeth mix infantility a atraktivity a zvlášť když si uvědomíte její pravý vztah k Bookerovi, tak některé scény (jako utahování korzetu) působí dost ... nevhodně. Ale pobavila mě chvíle, kdy Elizabeth vykřikne a Booker by se za ní jako každá lidská bytost měl hned rozběhnout, ale já jsem ho místo toho donutila nejdřív prosmýčit okolí, jestli někde neleží mince nebo třeba shnilé jabko.

Bioshock Infinite je zajímavá, v několika směrech velmi zajímavá hra, ale jsou prostě věci, které mě na ní štvaly a ubíraly z celkového dojmu.