Přestože se mi koncept Dishonored jevil jako velmi zajímavý, do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda-li opravdu tato hra moje požadavky skutečně splní. Prvních pár okamžiků se mi hlavou honila směsice různých pocitů, které ale velmi brzy vzaly za své.

Začněme tradičně grafickou stránkou založenou na Unreal Enginu. Ačkoliv hry založené na tomto enginu byly odjakživa mému oku příjemně optimální, zpočátku jsem byl poněkud rozčarován. Okolní prostředí sice vypadalo velmi realisticky, avšak s vykreslováním obličejů všech postav to už bylo horší. Nakonec jsem ovšem musel chtě nechtě uznat, že k historické době, v níž se hra odehrává, se vlastně poměrně dobře hodí, tudíž považovat tuto věc za neduh by nebylo příliš opodstatněné.

Z hlediska příběhu pojednávající o pomstě nespravedlivě odsouzeného hlavního hrdiny za skutek, který nespáchal, avšak bohužel s důkazy nepřímo namířenými proti němu, vyslovuji jednoznačnou spokojenost. Téma sice zní velmi klišovitě, ale jeho zpracování a záživnost zcela jistě nepokulhává. S ním souvisí další a v tomto případě jednoznačný tahoun celé hry a tou je vynikající hratelnost. Jak známo, Dishonored v sobě mixuje několik herních žánrů, a sice akční adventuru, stealth akci a RPG a všechny tyto styly namíchá tak, že výsledek a s ním spojená hratelnost jsou výborné. Kromě vícero cest postupu hrou a vylepšování svojí postavy pomocí schopností, které vám poskytují nalezené runy a amulety, je zde možné zvolit, zda proti ozbrojeným strážím, které jsou úhlavními nepřáteli celé hry, použijete tvrdý boj s mečem v jedné ruce doplněného o pistoli v ruce druhé a nepřátele tak připravíte o život, nebo se o něco pracněji budete schovávat ve stínu a ke své cestě k cíli využijete tichých metod v podobě plížení zakončené omráčením a následného ukrytí protivníkova těla, jak je doménou pro správnou stealth akci. Jak jsem se již zmínil, posledně jmenovaný postup, který jsem já zvolil, je sice o něco pracnější a piplavější, ovšem při jeho dodržení se docílí menší množství nepřátel v další kapitole včetně vývoje samotného příběhu, stejně tak jako množství morem nakažených a tím i velmi nebezpečných krys, které hned po zmíněných strážích jsou úhlavními nepřáteli číslo dvě.

Co dodat? Moje smíšené pocity byly nakonec vystřídány nevšedním herním zážitkem a zjištěním, že Dishonored u mě rozhodně zaujme z hlediska hratelnosti a celkové kvality přední postavení, kterému budou šlapat na paty pouze moje některé srdcovky. Faktem ale je, že pro tyto srdcovky je Dishonored dosti sebevědomým konkurentem.