Bah! Kde začít? K Amenisii jsem se dostal až hodně pozdě. Obvykle hry hrávám krátce po jejich vydání, ale tento počin mi unikal hodně, ale opravdu hodně dlouho. Nakonec jsem byl hrozně rád, že jsem se k němu konečně odhodlal.
Amnesia je velmi příjemná adventura s mechanismy, které někdy jdou přečůrat: šplhání po mapě pomocí přemísťování dřevěných beden, blokování samo-zavíracích dveří (opět bednami), nebo znemožňování pohybu příšer (nečekaně bednami).

Tak trochu zklamáním pro mě byla monstra. Leč svůj účel plnila, sama o sobě nebyla strašidelná. To ale zachraňuje fakt, že postava, za kterou hrajete, je větší posera než vy, takže není radno se na nepřátele dívat a nemožnost s nimi bojovat udělá s atmosférou svoje. Na druhou stranu, přítomnost nepřátel je více méně symbolická a střety s nimi nepředstavují žádnou větší výzvu. Pouze v případě, že se hrdina zrovna necítí dobře a po obličeji mu lezou broučci, může být utíkání nepřátelům celkem nesnadné, jelikož ani nebudete vědět, kam vlastně běžíte. Bylo jenom jediné monstrum, které mi přišlo opravdu nápadité a byla to právě ta neviditelná potvora co vás honí v té vodě. Tuto část hry bych hodnotil jako nejlepší setkání s monstrem, protože nestačilo zalézt za rožek a chvilku počkat.

Plnohodnotným zklamáním pro mě byly puzzle a hádanky. Čekal jsem větší výzvu. Když si zavzpomínám na staré dobré časy Silent Hillu a hádanky, které člověk řešil desítky minut (někdy i celé hodiny) a dobrovolné "mega-hádanky", které se táhly přes několik lokací či pater budovy a hráč za ně byl bohatě odměněn, připadal jsem si v Amnesii tak trochu jako v mateřské školce. Například jednu hádanku jsem splnil zcela bez hádání, když jsem si řekl, že ty páky dám zig-zag. Pak mě vysloveně urazila "hádanka", kdy po mě hra chtěla, abych uspořádal trubky nějakým způsobem, a jako indicie měla sloužit série trubek na protější straně mítnosti - hra po mě prostě chtěla, abych je upořádal stejným způsobem. Největší výzvou bylo najít všechny potřebné trubky. A v podobném duchu se neslo vícero hádanek... vlastně bych tomu ani "hádanka" neměl říkat.

Vyprávění příběhu nemohu dostatečně vynachválit. Leč příběhy se ztrátou paměti jsou považovány za klišé, tento na mě klišoidně nepůsobí. Jen nejsem fanoušek přízvuku hlavního hrdiny a měl jsem chuť skočit před nějaké monstrum pokaždé když řekl "oooorb". Prozrazování okolností a nápovědy k hádankám pomocí záblesků z minulosti mě velice těšily. Bohužel příběh samotný nejde až tak do hloubky, jak jsem čekal a končí podle mého velice náhle.

Leč jsem o pár odstavců výše vychválil že hra odměňuje prozkoumávání, musím také konstatovat, že toho prozkoumávání není mnoho a většina se ho stejně děje během cesty. Zkrátka a dobře, je jen málo míst, kam nemusíte chodit, ale najdete tam něco zajímavého a obvykle se stejně jedná jenom o jednu místnost. Rozhodně se nestane, že by vám hra dala nějaké větší "dobrovolné" území.

Úplně největší zklamání byl konec. Absolutně žádná hádanka, žádné ztížené podmínky, ani žádné nebezpečné předměty, prostě nakráčíte do poslední místnosti, šťouchnete do tří sloupů a tím to končí. Přijde mi, že v této části hry to už vývojáři chtěli mít za sebou a s ničím důmyslnějším se nechtěli obtěžovat.

Koncem komentáře se jako čistě sluchátkový uživatel musím postavit za hru a až ke kraji galaxie vychválit zvukovou stránku hry. To se prostě povedlo. Některé zvukové efekty jsou sice trochu... ne zrovna opravdické, ale zvuky v pozadí jsou super.

Nakonec se zdržuji jakékoli snahy hodnotit objektivně. Hra má své mouchy a není jich málo, ale já jsem si to velice užil a dávám čtyři hvězdičky.