K Moonstone jsem se dostal relativně pozdě. Psal se rok 1998, rok, kdy naše hokejová reprezentace započala svoji zlatou éru a já měl tu čest vlastnit svoje úplně první PC.
Moonstone byl a je specifický dvěma zcela zřejmými aspekty.
-Za prvé, je to jeho brutalita a naturalistické souboje. Věřte nebo ne, ale dle mého skromného názoru i takový Mortal Kombat vypadal jako předškolní odpolední siesty, jako polštářové bitvy mezi dvěma tlustými fanynkami Justina BÍBRA.

Váš hrdina, rytíř, jak už podtitul napovídá, to nemá vůbec jednoduché. Na své nezáviděníhodné pouti narazí na hromadu rozličných potvor, které nebudou mít za cíl nic jiného než vás nemilosrdně, a co možná nejhrozivěji, poslat za svými předky.
Váš hrdina bude na své strmé cestě- ubodán, rozřezán, upálen, oběšen, rozdrcen, roztrhán, ušlapán, prošpikován, sněden, pohřben za živa, umlácen, přepůlen ve dvý apod. To vše, v úžasných a ručně kreslených animacích. To ovšem ale platí pro vaše nepřátele. At už ve formě potvor nebo počítačem či člověkem ovládaným druhým rytířem.

Tím se dostávám k aspektu číslo dvě. Obtížnost. Budete umírat a umírat, hru se mi podařilo dohrát jen jednou a to díky velkému štěstí, které mi pomohlo najít jeden z nejmocnějších artefaktů ve hře. Na každého nepřítele, funguje jiná taktika, v soubojích jde především o načasování a poznání nepřítele. Takže není vlastně možné odehrát hru na první pokus. Ozvučení je taktéž super a grafika má díky svému stylu takové půvabné kouzlo. Hra docela zapadla, což je možná dobře, poněvadž by ji díky své brutalitě pravděpodobně nikdo nemohl hrát. Díky stvořiteli, že já jsi ji zahrát mohl.