K této sérii jsem se dostal skrz Jespera Kyda a jeho dechberoucí muziku, kterou dost bedlivě sleduju už mnoho let. Jedničku jsem, přestože mě příliš nebavila, projel poctivě celou. Už onen příběh (artefakt) mě jaksi zajímal a táhnul vpřed. Od pokračování jsem čekal mnoho: samozřejmě super hudbu, ale i zlepšení po všech stranách, jak zdejší komentáře uvádí:

Graficky je hra srovnatelná s předchůdcem, což mě k dobrýmu hernímu zážitku bohatě stačí. Města jsou větší, nežli tomu bylo minule a zpracování jednotlivých památek je opravdu věrný. Ovšem, co se týče atmosféry, tam předchůdce podle mě exceloval lépe, myslím si.

Ačkoli ze začátku to tak nějak opdsejpá, v polovině hry už strereotyp převažuje a to i přes to, že je každý úkol "originální". On totiž originální není, jen se tak tváří. Pořád člověk dělá to stejný (krom několika nepříliš povedených miniher nebo směšně jednoduchých rébusů) a nic z toho není problém, nebo dokonce výzva:

Přestože jsem si vypnul veškerej HUD, stejně jsem si připadal jako desetiletý děcko, který hraje věku odpovídající hru, kde je jediným úkolem buď boj/vražda, nebo přesun (divím se, že jsem po střechách nesbíral i jablíčka nebo něco). K tomuto divokýmu skákavýmu přesunu navíc stačí tupě držet dvě tlačítka současně a dívat se na postavičku, na co všechno umí (povětšinou naprosto nereálně) vyskákat, vyšplhat.
Co se potom týče boje, nenarazil jsem na situaci, kde by šermovačka proti jakékoli přesile představovala potíž. Kdepak: kryt, úder, kryt, chmat – pořád dokola a nepřátelé za chvíli všichni leží na zemi, aniž bych schytal víc jak tři rány. Boj proti deseti je stejnej jako boj s dvěma, jen je o to delší. Útěk je pouhou možností, nikoli nutností. Vždy sem je zesekal do posledního bez potíží. Mimochodem pád z 30timetrové budovy taky není smrtelnej, aby s tím náhodou někdo neseknul, protože by to bylo moc težký, že jo.

No, takže jakmile jsem trochu prošmejdil Benátky, už mě nemělo co táhnout kupředu. Artefakt (o kterej zde pořád jde, zdá se) a jeho účinek je mi známej, osud toho barmana (jakže se to jmenoval, Miles?) mě vůbec nebral a vůbec celej nápad série, že se bude vše odehrávat vlastně v budoucnosti je pro mě nepochopitelnej fail a naprosto to bourá pečlivě budovanou historickou atmosféru.

Ezio, kterýho zde několik komentářů oslavuje jako nejsympatičtější herní postavu historie, mi lezl na nervy už doslova od první chvíle, kdy sem ho uviděl na monitoru (zlatej mlčící Altair). Nezbavil jsem se pocitu, že jde o rozmazlenýho libovýho frajírka z bohaté bankéřské rodiny bez špetky grácie a hlubšího charakteru, kterýmu všichni lezou celou hru jen do prdele.

Muzika je samozřejmě dobrá (předevím song Ezio’s Family je vskutku mistrovskej), ale díky nutnému omezení elektronicky znějících zvuků nemůže tento soundtrack, myslím si, dosáhnout kvalit "soudobých" her, kde má autor k dispozici plnou paletu moderních zvuků, samplů a efektů, včetně těch elektronických a především jejich kombinaci. (typicky série Hitman nebo State of Decay)

Závěrem tedy nezbývá než si přiznat, že tato série není pro mě a hudbu si tak pro příště vychutnat jen samotnou bez nepříliš záživného gameplaye, kterej mě především svou herní nenáročností a stereotypem ubíjel natolik, že jsem se nedonutil s chutí ve hře pokračovat.

Hodnotím nakonec stejně jako předchůdce: 70%.

Přestože je pokračovaní v mnohém lepší, větší a vychytanější, nabízí jen pořád to stejný v novym nablýskanym kabátku, kterej člověka jako já na dlouho neohromí. Všechna další pokračovaní vyjímám z "chci si zahrát" a tuhle sérii asi nechám nadále plavat.