Skyrim je ukázka toho, jak z lehce nadprůměrné hry vytvořit díky pozlátku a mediálnímu humbuku legendu. Skyrim je jako mísa jahod, které si koupíte v supermarketu, ale teprve, když se do nich zakousnete, zjistíte, že na zahrádce vám rostou mnohem lepší. Nejsou tak velké, nejsou tak červené, tak vychvalované, tak dobře tvarované, ale jsou chutné, sladké a bez přebytečné vody.

Uplynuly celé roky od vydání, než jsem se odhodlal se do Skyrimu vydat. Plakáty, videa, reklamy na internetu, získaná ocenění, přechválené recenze a úvodní znělka… to vše podávané v nezvykle velké míře mě utvrdilo o tom, že Skyrim je jen přifukovaná bublina. Ale koncem léta 2013 se mi zkrátka zastesklo po kvalitním fantasy RPG a já se odhodlal ke Skyrimu. Začalo to slibně – přehledné menu s dechberoucí muzikou, projížďka kusem světa na voze, naznačení příběhu s řadou důležitých postav a tvorba hlavního hrdiny včetně výběru pohlaví a rasy ala Dragon Age. Následovalo cosi jako tutoriál a po zjištění, že herní mechanismy jsou fajn a že ve hře je vlastně spousta možností, jsem naznal, že mě čekají desítky hodin zábavy. To stále pokračovalo i po vyplivnutí v ohromném světě a seznamování se s ním. Dříve než jsem začal plnit hlavní dějovou linku, pomyslně jsem si ohraničil území okolo první državy s hlavním městečkem Falkrethem a pustil se do zevrubného zkoumání a plnění všelijakých úkolů. Díky implementovanému DLC jsem do toho všeho zahrnul i stavbu domu. Jenomže dříve než byl můj první dům vůbec dostavěn, dostavil se stereotyp a přitom jsem za sebou měl sotva osminu důkladně prozkoumaného světa. Začalo mi být jasné, že vychvalovaný Skyrim je opravdu zábavný, ale jen prvních 10 až 15 hodin. Jenže co když svět nabízí ještě další stovky hodin hraní?!

Příběh Skyrimu je plytký, typicky hrdinský, nezáživný a plný otravného chození z jednoho konce mapy na druhý. Pobíhání sem a tam je doménou většiny hlavních i vedlejších úkolů. A tak v jedné državě úkol dostanete, v jiné ho vykonáte a v té předchozí ho dokončíte. Během této cesty si jistě pohovoříte s řadou lidí, kteří vám zadají další úkoly a pavučina ze tří P (přines, přemluv, pobij) se krásně splétá dál a dál. Plnění úkolů je zdánlivě nekonečná túra. Ano, máme tu povozy, jenomže jak se pak zorientujete v mapě? Máme tu i koně, kteří jsou ovšem tak pomalí, že pěšky běžíte pomalu rychleji a déle než oni. A k postavám – nečekal jsem vybroušené charaktery jako z ME či DA, ale vážně jsem věřil tomu, že najdu pár postav, které budou mít charakter a které si zapamatuji. Dnes, dva měsíce od dohraní (rozumějte splnění hlavní děj. linky + DLC a asi 80% questů), si pamatuju dvě postavy – namyšleného rasistu Ulfrika Bouřného Háva a těžkou sympaťačku Mjollu Lvici. Není to na ty stovky postav málo?!

Mnoho lidí říká, že Skyrim nutně potřebuje mody, které si hráč vybere podle svého gusta, ale co je to za hru, která aby začala být zábavná, potřebuje fanouškovský mód?! První hru zásadně hraju bez modifikací, ale tady jsem neodolal. Nešlo však o nic význačného… Protože mám v RPG radši hry za ženské hrdinky, vybral jsem si ženu, Nordku. Bohužel jsem nezaznamenal žádné očividné změny příběhu, žádné narážky na ženské pohlaví, prostě nic odlišného (krom šactva, samozřejmě). Zjistil jsem jen jedno – zatímco Nordi vypadají jako kulturisti, ženy jsou typické modelky a zvětšení tělesné konstituce vám je prd platné – pořád se bude vaše Nordka blížit pochybnému ideálu krásy. Jediná moje modifikace byl proto jakýsi Female Muscle mod, jenž z hlavní hrdinky sice udělal ženskou verzi barbara Conana, ale zase působila jako válečnice.

Jedna z největších chyb Skyrimu je jeho neskutečná velikost. Nemyslím tím rozlohu světa, ten je ještě v pořádku, ale ta přeplácanost! Popojdu sto metrů a mám tu jeskyni, dalších sto metrů a najdu hrobku a po dalších sto metrech tu mám pro změnu trpasličí ruiny. Dungeony se sice tváří tak, jako že se od sebe odlišují, ale po projití dvaceti jsem už věděl, že příště mě čeká buď hrobka s Draugirama, jeskyně plná otravných Falmerů, trpasličí město s roboty, či pevnost nacpaná bandity. Otázkou je, co je horší, protože přestože nenajdete dva stejné dungeony, jejich jednotlivé poslepované úseky se neustále opakují a opakují a opakují...

Vychvalovaným aspektem hry jsou draci! Ano, strašlivé inteligentní létající bestie, proti kterým budete svádět dechberoucí souboje! A teď vážně – draci jsou na tom stejně jako všechno ostatní – je jich moc. První souboj je parádní, druhý skvělý, třetí dobrý, čtvrtý ujde a od pátého víte, že už máte draků dost. Oni vás však ne a tak vás budou pravidelně napadat po celý zbytek hry a ještě déle.

Nedá mi to, abych neřekl pár slov ještě k respawnu nepřátel – věci, které ve hrách bytostně nesnáším. Jakou mohu mít radost z toho, že jsem právě vybílil pevnost plnou banditů, když vím, že až kolem ní půjdu za týden znovu, budou tam zase?! Respawn nepřátel v pevnostech a jeskyních je zlý, ale ještě horší jsou procházky krajinou, kdy vás každou chvílí překvapí medvěd, vlk či rovnou trol. A pak prostě čelíte otázce – mám je vybít nebo radši uteču, vždyť až se budu vracet, stejně je potkám zas. Chápu, že kdyby bylo možné svět totálně vyčistit od nepřátel byla by v něm tak trochu nuda, ale copak je neustálé rubání nepřátel něco jiného?

Abych to shrnul, Skyrim má celou řadu kladů, počínaje absolutní volností a konče ohromnými možnosti (velké škály zbraní, předmětů, schopností,…) ale to, co mě nejvíce bilo do očí a co hru nejvíce sráželo do bahna je přehnaná přeplácanost. Jaký má smysl extrémně dlouhá hra, v níž se jen extrémně dlouho nudíte?