Při pohledu na moje hodnocení se určitě některým zapáleným příznivcům začne točit kudla v kapse (nebo spíš ocelový meč na zádech) a na úvod bych proto rád uvedl několik věcí.

Za prvé je potřeba říct, že nejsem skalní fanoušek zaklínačské ságy (na rozdíl od například Harryho Pottera, kde jsem přečetl každou knihu, a to několikrát, ale, pravda, hry zase v tomto případě stojí ani tak ne za starou bačkoru, jako spíš (dámy prominou) za hovno), takže nad některými věcmi zkrátka nedokážu přimhouřit oko tak snadno.

Na druhou stranu mě zaujal už první díl, a to v momentě, kdy jsem zhlédnul jisté gameplay video z E3. Taky jsem si u něj užil pořádný kus zábavy a kromě několika much (některé bossfighty, téměř nutnost návodu - např. u Havranovy zbroje) to byla vynikající záležitost.

Začnu proto rovnou jako kazisvět - když jsem začal hrát Witchera 2, nestačil jsem se divit, co všechno se oproti jedničce změnilo, a slovo „nepochopitelné“ mi přišlo na mysl hned několikrát.

První a zároveň zřejmě nejstupidnější úpravou je podle mě systém používání lektvarů. Ten se stal součástí meditace, jejíž provádění už sice není závislé na nalezení noclehu v krčmě nebo u ohniště, ale nelze ji vykonat během souboje. V kombinaci s popsaným mechanismem požívání lektvarů to znamená jediné - buď musíte pít lektvary preventivně pořád, protože co kdyby náhodou po tomhle dialogu přišel souboj, nebo je nepít a loadovat předchozí pozici v případě, že k bitce skutečně dojde, což je přibližně stejně chytré jako Putinovy výroky o homosexuálech.

Dalším podobně otravným prvkem je pohyb, který sice z valné částí působí stejně realisticky jako v předchozím díle, ale nemůžu se zbavit dojmu, že při jeho vymýšlení se zřejmě autoři drželi zásady „No tak, chlapi, něco na tom přece podělat musíme.“ Dlužno říct, že to vyšlo skvěle, protože přijit k okraji skály a muset několik vteřin čekat, než po levém kliknutí myší Geralt skutečně seskočí nebo vyleze, je mírně řečeno úsměvné, stejně tak jako skutečnost, že pokud se pokusíte seskočit v bojovém módu kotoulem, narazíte do jakési neviditelné překážky, jež vám v tom zabrání. V takových chvílích mívám dojem, že se herní vývoj vrátil asi o deset let zpátky, nicméně to zase není věc, kterou bych nebyl schopen překousnout.

Změn doznaly také souboje, což pochopitelně souvisí s přechodem do pohledu z třetí osoby. Ten mě upřímně řečeno nijak nepotěšil, jelikož jsem se dobře sžil s izometrickým pohledem, jejž jsem používal po celou hru. Zmizela tak řada úhybných manévrů, které člověk mohl provést, a bohužel neskončilo jen u toho. Osekány, a to solidním kombem hned několika úderů, byly totiž i souboje. Odstranění skupinového stylu by mi samo o sobě nijak nevadilo, lze ho v podstatě získat poměrně brzo z jednoho talentu, ale vzhledem ke značně omezeným možnostem obrany (blok + úskok) i útoku (levý+pravý klik myši) získávají bitky silně repetitivní nádech - občas jsem si připadal, jako bych hrál spíš Diablo. Rozhodně ale nechci tvrdit, že je to prachsprostá klikačka; postupem hry se odemykají nové schopnosti (i když ne vždy to považuji za úplně šťastný způsob - třeba smrtící rány, které mě tak bavilo provádět v prvním díle, když jsem někoho Aardem srazil k zemi nebo omráčil, jsem tady mohl zasadit jen občas, když se naplnil ukazatel adrenalinu), můžete házet dýky, očarovat si meče a blbnout se znameními, ale ve srovnání s prvním dílem je podle mého soudu boj zcela zbytečně zjednodušen a ochuzen a vyznívá tak velmi průměrným dojmem.

Tím jsem v zásadě vyčerpal zásobu žluči (snad s výjimkou absence možnosti fast travelu, která mě ale zdaleka nezamrzela tolik jako výše uvedené neduhy), a mohu přejít k tomu, v čem hra exceluje. Předně tedy musím vyzdvihnout příběh, který se po pár hodinách rozjede do vysokých obrátek a zakousne se do hráče až do samého konce, byť coby neznalci reálií zaklínačského světa mi spousta věcí unikla. Dialogy jsou výborně namluvené, je radost je sledovat a vést, a pokud se zrovna žvaní o něčem, co vás nezajímá, můžete je přeskočit a díky barevnému odlišení voleb se také případně nezdržovat otázkami, jež nejsou podstatné pro další postup. Škoda jen, že už se nám nedostalo českého dabingu, který mi v jedničce připravil spoustu legrace.

Grafický kabát hry je velmi slušivý, bohužel také pěkně nenažraný co do hardwarové náročnosti, v souvislosti s níž nemůžu opomenout mizernou optimalizaci, a to zejména rozšířené edice, jež běží na novějším enginu, který navzdory logice dokáže srazit FPS ještě o pár čísel níže. Postavy nicméně vypadají náramně k světu a v přírodě si na vás hra připraví nejeden dechberoucí výjev. Občas mi sice připadalo, že světelné efekty na obrazovce působí spíš kýčovitě, ale celkově působí hra po vizuální stránce velmi dobře.

Celkem vzato Zaklínače 2 pokládám za velice kvalitní hru, kterou bohužel částečně sráží do kolen některé nepochopitelné změny, jež si podobně jako v přechodu „San Andreas -> GTA IV“ nedovedu vyložit jinak než jako dobrovolné zhoršení hry odebráním prvků, které u předchůdce bez problémů fungovaly a bavily hráče. Pokud se ale třetí díl z těchto chyb poučí, mohla by nás zase čekat pecka, jak se sluší a patří.