Z některých her mi v paměti utkví krásná grafika, z jiných pěkná dějová linka nebo skvělý mechanismus interakce s prostředím, z dalších zase třeba neustálé padání, záseky, trapné boje nebo rozmrzelost z odbytého konce. Metro: Last Light si budu pamatovat jako těch dvacet napínavých hodin, co jsem strávila v postapokalyptickém moskevském metru.

Ponoření do herního prostředí bylo okamžité a dokonalé, a to i přes to, že jsem z nějakého těžko definovatelného či omluvitelného důvodu nehrála jedničku. Zkrátka hrajete za velmi bojeschopného mladíka Artyoma s traumatickým dětstvím a jistou výjimečnou schopností, který má tu smůlu, že žije v době, kdy je lidstvo kvůli světové nukleární válce odkázáno na život v tunelech metra, které ovládají tři znepřátelené skupiny - náckové, komunisti a ti v porovnání nejnormálnější, tzn. ti vaši - navíc Artyom v předchozím díle nedopatřením zlikvidoval nově objevenou rasu inteligentních bytostí, z nichž to vypadá, že přežil poslední exemplář... No a teď to řešte.

Řešit se to dá více i méně humanitárními způsoby, většinu lidských protivníků totiž nemusíte zabít a části nelidských protivníků je lepší se vyhnout. Přitom se pohybujete v malých, ale neuvěřitelně atmosférických lokacích metra a povrchu, kde je buď taková tma, že si musíte svítit, nebo taková radiace, že musíte mít plynovou masku -- nebo obojí. Vyvrcholení příběhu (tj. linka s malým "Temným") možná zabíhá trochu do patosu, ale hlavně, Metro žije. Je plné lidí a každý vypadá nejenže jinak než ostatní, ale hlavně taky, že něco dělá, něco chce a někým je. Stačí pár zaslechnutých dialogů a hned máte pocit, že se kolem vás něco děje. Vyvolený může být jen jeden (spoiler: jste to vy), ale sebebezvýznamnější postava si s Artyomem nezadá co do vykreslenosti (což je chvála i kritika, protože s nemluvným Artyomem jako takovým moc zábavy není).

V Metru ale zábava je, ať už se jedná o stísňující úsek karantény, nacistické shromáždění nebo o podzemní Benátky, kde je jedním z bodů zábavního programu drezura nespolupracujího mutanta. Co se těch mutantů týče, tak jsou opravdu nepěkní a někteří poměrně nezdolní, takže pobyt v oblastech, kde se vyskytují, opravdu probíhá s dávkou adrenalinu. Na střídavě normální a těžkou obtížnost mi náboje stačily jen tak tak a mým hlavním achievementem byl rekordní počet pádů do radioaktivní bažiny, takže bych hru hodnotila jako zdravě náročnou, až na to, že pokud se chcete cítit opravdu drsně, musíte si připlatit za obtížnost ranger.

Jelikož jsem si ve hře chtěla připadat jako v prostředí, kterému rozumím, a ne jako na karlovarské kolonádě, hrála jsem hru nakonec anglicky, a na prožitku to neubíralo. Taky jsem se snažila být co nejmilosrdnější, ale občas to prostě ujede, takže jsem se pravděpodobně dočkala toho horšího z konců.