SoF je herní klasika, prostě střílečka ze staré školy, kdy se hráč musel snažit, aby se dopídil až na konec. Žádné autohealy, žádné ukazatele cesty, ani do očí bijící nápis ‚přebij, brokovnice hladoví‘ Je to zkrátka střílečka, při jejímž hraní nemáte pocit, že vás autoři považují za idiota.
Když se řekne Soldier of Fortune, spousta lidem se okamžitě vybaví: ‚To je ta hra, co tam končetiny létají vzduchem.‘ A i když mají pravdu, SoF není FPSko založené na extrémní brutalitě, ač je spousta hitspotů jednoznačným plusem. SoF vede v level designu, poutavém prostředí i rozmanitosti zbraní a nepřátel. Naopak ztrácí v AI, grafice a chabém, byť pro dané hry nepříliš důležitém, příběhu.
Těžko ale kritizovat umělou inteligenci nepřátel, dnes slaboučkou grafiku nebo mizerný příběh na hře z roku 2000. Tehdy se asi kladl důraz na hratelnost a firmy chtěly spokojené hráče, ne jen ty platící. Zaměřím se spíše na zajímavé a u mne velice vítané aspekty a to z pohledu hráče procházejícího hrou…
Po instalaci a spuštění hry vedou mé kroky vždy do Nastavení. Protože máme rok 2014 a můj stroj není šrot, mohu si dovolit maximální grafiku, která mne však stejně nemůže zbavit dojmu, že je tahle hra skoro patnáct let stará. Co beru všemi deseti je příležitost vypnout zaměřovač! To je teprve legrace když střílím po nepříteli, odhaduji střed obrazovky, munice dochází, já se skoro vidím s nožem v ruce a najednou prásk – zásah do hlavy. Protože jsem příznivce tutorialů, jdu nejprve na výcvik. Ne snad, že bych se bál nějakých novinek, ale zajímá mě, jak si autoři poradili s výcvikem, a musím říct, že vcelku obstojně. Krom klasiky typu nácvik střelby a přelézání překážek tu máme střelnici s řadou cvičných terčů v podobě teroristů a… civilistů. Kvůli absenci mířidel a vypnutí zaměřovače, putuje hned trojice civilů pod drn… Nic moc. Zbývá ještě volba obtížnosti, kterážto přichází s možností, kterou bych si přál mít u každé hry – volitelná obtížnost, neboli sestavte si obtížnost vlastní. A tak nastavuji dle svého gusta - cca 5 ukládacích pozic za úroveň, žádný respawn, větší agresivita nepřátel a maximální omezení nosnosti.
Po spuštění hry a nástinu příběhu se vžívám do role chlapíka, při jehož vymýšlení se tvůrci nechali inspirovat skutečným válečným veteránem J. Mullinsem. Přede mnou je poměrně lineární, byť dobře nedesignovaná řada více než 25 úrovní, kterým vévodí scripty. Hra přede mne nestaví nepřátele jak na běžícím pásu, ale využívá scriptů pomalu na každém rohu. Díky tomu je hra pestrá a já musím být stále ve střehu, protože nevím, zpoza jakého rohu, či z jakých dveří na mě vybafne terorista. Prostředí se často střídá a většinou po třech úrovních následuje přesun jinam. A protože tvůrci nešetří modely nepřátel, texturami ani nápady, je to stále zábava, při které nemám pocit, že jsem to už desetkrát viděl. Tu a tam neutuchající akci přeruší možnost tiché likvidace. Nikdy to není vyloženě nutné, ale vyměnit kulomet za pistoli či sniperku a vydat se na stealth akci je dobré zpestření. Čas od času dojde i na nutnost velmi rychlého postupu kvůli hrozícímu výbuchu. Časomíra ale nikdy není nastavená tak, aby byl výrazný problém. V některých misích se často setkávám s civilisty nebo parťáky. Bohužel hra si se systémem spojenců moc nepohrála a snad ani jednou se nestane, že by se mnou parťák šel a alespoň na chvíli mi pomohl. Pokud k pomoci dojde, pak jen v animacích.
Po celou dobu hry narážím na přesně 12 kusů zbraní, přičemž mnoho z nich má dodatečnou funkci, obvykle něco na bázi granátometu. Každá zbraň najde své uplatnění a každá zbraň zaobírá svojí velikosti 1-3 okénka inventáře. Jelikož jsem na počátku nastavil omezenou nosnost, čelím často rozhodování, co si vzít s sebou. Povětšinou vede nějaký ten automat + sniperka + pistole nebo automat + těžká zbraň. Dále tu jsou předměty jako granáty, lékárničky apod. Úrovně díky tomu nejsou prázdné a rozhodně tu je, co nacházet. Někdy se povede natrefit na něco, co připomíná tajnou oblast, byť oficiálně tu žádné secrety nejsou.
Zbraní je dost a nepřátel ještě víc. Všechny zbraně, které ve hře najdu, dříve či později potkám v rukou protivníků (vyjma nože). Zatímco někteří nepřátelé jsou velmi přesní, jiní zdá se, netrefí ani stodolu. Zatímco hubení padnou po dvou až třech zásazích z pistole, mohutní svalovci snesou třikrát tolik. Zatímco někteří jdou do boje v triku, další mají neprůstřelné vesty, přilby, chrániče nohou,… A zatímco většina nepřátel jsou muži, občas dojde i na ženy, což je oproti drtivé většině stříleček (i těch dnešních) veliká výjimka. A nakonec, nepřátelé nejsou jen lidé, ale i psi, automatické střílny, vrtulníky či tanky (ano, u posledních dvou se tak nějak předpokládá přítomnost člověka).
Hra rychle plyne, nuda nehrozí a po zhruba osmi hodinách je konec. Moje dojmy jsou veskrze kladné a SoF zaujímá své místo na pomyslné poličce potenciálně znovuhratelných her. Za pár let se k němu nejspíše zase vrátím a co na tom, že už mu táhne na patnáct let? Některé hry jde označit za nadčasové a SoF mezi ně patří.
Když se řekne Soldier of Fortune, spousta lidem se okamžitě vybaví: ‚To je ta hra, co tam končetiny létají vzduchem.‘ A i když mají pravdu, SoF není FPSko založené na extrémní brutalitě, ač je spousta hitspotů jednoznačným plusem. SoF vede v level designu, poutavém prostředí i rozmanitosti zbraní a nepřátel. Naopak ztrácí v AI, grafice a chabém, byť pro dané hry nepříliš důležitém, příběhu.
Těžko ale kritizovat umělou inteligenci nepřátel, dnes slaboučkou grafiku nebo mizerný příběh na hře z roku 2000. Tehdy se asi kladl důraz na hratelnost a firmy chtěly spokojené hráče, ne jen ty platící. Zaměřím se spíše na zajímavé a u mne velice vítané aspekty a to z pohledu hráče procházejícího hrou…
Po instalaci a spuštění hry vedou mé kroky vždy do Nastavení. Protože máme rok 2014 a můj stroj není šrot, mohu si dovolit maximální grafiku, která mne však stejně nemůže zbavit dojmu, že je tahle hra skoro patnáct let stará. Co beru všemi deseti je příležitost vypnout zaměřovač! To je teprve legrace když střílím po nepříteli, odhaduji střed obrazovky, munice dochází, já se skoro vidím s nožem v ruce a najednou prásk – zásah do hlavy. Protože jsem příznivce tutorialů, jdu nejprve na výcvik. Ne snad, že bych se bál nějakých novinek, ale zajímá mě, jak si autoři poradili s výcvikem, a musím říct, že vcelku obstojně. Krom klasiky typu nácvik střelby a přelézání překážek tu máme střelnici s řadou cvičných terčů v podobě teroristů a… civilistů. Kvůli absenci mířidel a vypnutí zaměřovače, putuje hned trojice civilů pod drn… Nic moc. Zbývá ještě volba obtížnosti, kterážto přichází s možností, kterou bych si přál mít u každé hry – volitelná obtížnost, neboli sestavte si obtížnost vlastní. A tak nastavuji dle svého gusta - cca 5 ukládacích pozic za úroveň, žádný respawn, větší agresivita nepřátel a maximální omezení nosnosti.
Po spuštění hry a nástinu příběhu se vžívám do role chlapíka, při jehož vymýšlení se tvůrci nechali inspirovat skutečným válečným veteránem J. Mullinsem. Přede mnou je poměrně lineární, byť dobře nedesignovaná řada více než 25 úrovní, kterým vévodí scripty. Hra přede mne nestaví nepřátele jak na běžícím pásu, ale využívá scriptů pomalu na každém rohu. Díky tomu je hra pestrá a já musím být stále ve střehu, protože nevím, zpoza jakého rohu, či z jakých dveří na mě vybafne terorista. Prostředí se často střídá a většinou po třech úrovních následuje přesun jinam. A protože tvůrci nešetří modely nepřátel, texturami ani nápady, je to stále zábava, při které nemám pocit, že jsem to už desetkrát viděl. Tu a tam neutuchající akci přeruší možnost tiché likvidace. Nikdy to není vyloženě nutné, ale vyměnit kulomet za pistoli či sniperku a vydat se na stealth akci je dobré zpestření. Čas od času dojde i na nutnost velmi rychlého postupu kvůli hrozícímu výbuchu. Časomíra ale nikdy není nastavená tak, aby byl výrazný problém. V některých misích se často setkávám s civilisty nebo parťáky. Bohužel hra si se systémem spojenců moc nepohrála a snad ani jednou se nestane, že by se mnou parťák šel a alespoň na chvíli mi pomohl. Pokud k pomoci dojde, pak jen v animacích.
Po celou dobu hry narážím na přesně 12 kusů zbraní, přičemž mnoho z nich má dodatečnou funkci, obvykle něco na bázi granátometu. Každá zbraň najde své uplatnění a každá zbraň zaobírá svojí velikosti 1-3 okénka inventáře. Jelikož jsem na počátku nastavil omezenou nosnost, čelím často rozhodování, co si vzít s sebou. Povětšinou vede nějaký ten automat + sniperka + pistole nebo automat + těžká zbraň. Dále tu jsou předměty jako granáty, lékárničky apod. Úrovně díky tomu nejsou prázdné a rozhodně tu je, co nacházet. Někdy se povede natrefit na něco, co připomíná tajnou oblast, byť oficiálně tu žádné secrety nejsou.
Zbraní je dost a nepřátel ještě víc. Všechny zbraně, které ve hře najdu, dříve či později potkám v rukou protivníků (vyjma nože). Zatímco někteří nepřátelé jsou velmi přesní, jiní zdá se, netrefí ani stodolu. Zatímco hubení padnou po dvou až třech zásazích z pistole, mohutní svalovci snesou třikrát tolik. Zatímco někteří jdou do boje v triku, další mají neprůstřelné vesty, přilby, chrániče nohou,… A zatímco většina nepřátel jsou muži, občas dojde i na ženy, což je oproti drtivé většině stříleček (i těch dnešních) veliká výjimka. A nakonec, nepřátelé nejsou jen lidé, ale i psi, automatické střílny, vrtulníky či tanky (ano, u posledních dvou se tak nějak předpokládá přítomnost člověka).
Hra rychle plyne, nuda nehrozí a po zhruba osmi hodinách je konec. Moje dojmy jsou veskrze kladné a SoF zaujímá své místo na pomyslné poličce potenciálně znovuhratelných her. Za pár let se k němu nejspíše zase vrátím a co na tom, že už mu táhne na patnáct let? Některé hry jde označit za nadčasové a SoF mezi ně patří.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Zbraně a nepřátelé, design úrovní, rozmanitost prostředí, systém poškození těl
Proti: Slabá AI, žádní parťáci navzdory potenciálu