Když jsem na konci roku 2012 začínal hrát první díl trilogie Posel smrti, nečekal jsem, že mi její dokončení bude trvat více jak rok. Osud tomu tak chtěl a každý díl má u mého data dohrání jinou poslední číslovku čtyřciferného označení roku. Přesto si troufám tvrdit, že to stálo za to.

Hořící zámek Black Mirror, obviněný Darren Michaels (nyní Adrian Gordon) s temnějším dabingem Davida Prachaře a celková temnější atmosféra třetího dílu podtržená duchy, pohybujícími se stíny a nevyzpytatelnými lesy, to vše na mě velmi zapůsobilo a vtáhlo do děje. To tam bylo rozčarování ze zdlouhavého a nudného začátku předchozí části v Biddefordu a já si užíval Adrianových hlášek typu „Neměl bych odmítat pomoc těm, kteří ji potřebují. To nebude problém, vždyť jsem chodil do skautu“.

Klasická a přehledná mapa s přibývajícími aktivními místy byla, na rozdíl od pestrobarevné pohlednice, ideálním pomocníkem při cestování po celém panství, ať už jsem se chtěl dostat do hotelu Gordon’s Palace (původně Sanatorium Ashburry), na faru Warmhill, či do mého oblíbeného znovu navráceného Hermanova domu s pitevnou. Právě u Hermana jsem objevil hru ve hře neboli disketu s počítačovou hrou Space Attack, která mi připomněla Doom 3 a herní automat se Super Turbo Turkey punker 3.

Překvapila mě přítomnost lidí, se kterými nelze mluvit, a jen se procházejí po různých lokacích, čímž jim vdechují život. Další novinkou byla hra za dvě postavy v poslední kapitole, která znovu oživila postupně upadající hratelnost a mimo labyrintu byla provedena opravdu skvěle.

Jak již uvedli mnozí přede mnou, zakončení série mohlo být o poznání lepší, avšak vývojáři nám alespoň poskytli bonusové video (souboj Adriana s Mordredem), které však, kdo ví proč, nebylo ozvučeno. Přesto se jedná o kvalitní kousek s nadprůměrným hudebním doprovodem, který si stačí, na rozdíl od prvního dílu, zahrát pouze jednou.