Sice jsem slavnostně dodělala hlavní dračí misi a několik zajímavěji vypadajících hlavních questů, ale po nějakých chabých třiceti hodinách se hrou přes překypující seznam nedodělaných úkolů končím, rezignuji a uznávám, že prostě není pro mě, jelikož k dalšímu ocrcávání se ve Skyrimu by mě přiměli jen, kdyby mi platili. Ve hře můžete být kdokoliv, dělat cokoliv a s kýmkoliv, až na to nebezpečí, že vám neustále hrozí zabřednutí do generické nudy, kdy je vaše herní identita rozplizlá stejně jako skyrimské lokace a bezvýrazná jako veškeré postavy, co je obývají.

Dívat se na Skyrim negativně je snadné - vždyť tam nejde o nic jiného, než že kliknutím přeskakujete mezi různými městy, která jsou ve finále nemlich ta samá, vždycky někam přijdete a prodáte věci, potkáte nějakého blbce, co chce nasekat dříví, přinést mamutí chobot nebo někoho nechat zabít, takže to jdete udělat, ovšem cestou potkáte další bezprizorní osobu, co nechápe, že tady řešíte velevýznamné věci jako například návrat hrozivých příšer z legend a vážně na ni nemáte čas, a tak vás pošle najít ztracený meč nebo manžela, a vy to odsouhlasíte, protože i té nejtupěji vypadající postavě nedokážete říct ne a tak to pokračuje doslova a do písmena ad infinitum. První "hlavolam" v první jeskyni otvíráte s radostí, dvacátý stejný hlavolam v dvacáté stejné jeskyni vás naplňuje už jen pocitem marnosti. Nic nevystihuje nevýraznou povahu všeho lépe než skutečnost, že sice máte na výběr mezi dvěma hlavními skyrimskými politicko-teroristickými organizacemi, ale ač vypadají na papíře odlišně - jedna chce multi-kulti integraci, druhá suverenitu - tak jsou v důsledku prostě stejné a všechno je jedno. Navíc vás ještě otravují takové nepříjemnosti jako například to, že vám koník s oblibou parkuje našikmo na skále, snad jediná cutscéna ve hře se nespustí (výlet do minulosti za bájnými hrdiny) a navíc za vámi pořád leze zloděj, co vás otravuje a nutí do řeči zrovna ve chvíli, kdy velice zjevně bojujete s něčím velkým a nebezpečným, co vás ihned zabije.

Na Skyrim se ale dá dívat i pozitivně. Zaprvé je třeba zapomenout na fast travel, protože o tom nekonečném cestování nekonečnými krajinami to celé je (a také o tom, že místo desetihodinového stání na jednom místě fakt jdete spát do postele), a za druhé je třeba zapojit fantazii a domyslet si ty smyslutvorné prvky, které vám hra není vzhledem ke své rozsáhlosti schopná poskytnout. Ponoření do drsného světa Skyrimu, kde můžete jít kamkoliv, dělat cokoliv a být kdokoliv, je totiž krásné. Tenhle pozitivní přístup ve mně ten jeden reálný den a kousek, co jsem ve hře strávila, převládal, až se to najednou zlomilo a já se do Skyrimu nedokážu přinutit vrátit, protože už mě prostě vůbec, ale vůbec nebaví.