Hraní The Stanley Parable je velice zajímavá zkušenost. Hra totiž působí velmi profesionálním dojmem, přestože pochází z rukou tvořivého modera. Popravdě ani moc nedokážu zprostředkovat to, co ve mně "Stanleyho paraple" vzbuzovalo.

Nejdříve jsem si užíval různé vtípky, z některých konců jsem byl zmatený (confusion ending, apartment ending a chvíle, kdy se Stanley zblázní), nebo mi pořádně stoupl adrenalin (vydání se po únikové cestě, nebo pokus o nastartování zařízení na ovládání mysli - ten odpočet byl perfektně atmosferický). Pak se ale stalo, že procházení stále stejných chodeb ve mně začínálo vzbuzovat určitou stísněnost, a když jsem hru procházel už asi po patnácté, znatelně se to podepsalo na jednotvárnosti, kterou už nedokázaly zachránit ani velice vtipné komentáře, ani další roztodivná zakončení (skok z plošiny, původní příběhová linka).

To je důvod, proč jsem se musel The Stanley Parable poněkud předčasně zbavit - začínal jsem se totiž cítit přesně, jako Stanley, který celý život opakoval činnost pořád dokola.

Pokud někdo hledá netradiční hru (možná až filosofickou), která na chvíli zabaví a poskytne poněkud odlišný zážitek od všeho ostatního, toto je vskutku ta pravá volba. V případě, že má však dotyčný problém s opakováním určitých úseků stále dokola, bude se jistě po nějaké době cítit stejně stísněně, jako já. Nelze doporučit nic jiného, než si "tím" projít na vlastní pěst.