Alana Wakea jsem sledoval už od roku 2005, kdy byl studiem Remedy na E3 oficiálně ohlášen. Hra si prošla trnitým vývojem, ale nakonec přeci jen vyšla. K mému neblahému zjištění však můj PC na její HW požadavky ne zcela stačil, což mě pochopitelně dost rozhodilo vzhledem k tomu, že jsem od dob prvního ohlášení obměnil PC již dvakrát. Až po takřka dvou letech od vydání jsem si všiml, že tvůrci přidali s patchem do menu položku „přímé zaměřování“, což není nic jiného, než možnost zapnout či vypnout akceleraci myši. Pro slabší sestavy je tato položka zásadní, protože s nižším framerate se hra stává neovladatelnou.

Co mě asi mrzelo nejvíce, je fakt, že tvůrci vyškrtli veškeré openworld prvky hry a Alan Wake je čistě lineární záležitost. Už od prvních videí jsem se těšil, až se vydám na průzkum malého horského městečka a okolních lesů. Podobná prostředí mě totiž lákají mnohem více, než jakákoli města, která známe z většiny sandboxových her. A k tomu se tvůrci hry bohužel (nebo bohudík?) neodvážili. Na druhou stranu jsem rád, že si Remedy neukousli příliš velké sousto a opět jsem dostal po všech směrech vyladěnou hru.

Na hře hodně oceňuju fakt, že se snaží odbourávat moderní prvky, které zkušenějších hráčům moc nevoní. Prostředí, ač lineární, je poměrně rozlehlé. Netrpěl jsem klaustrofobickými pocity a rozhodně bylo co prozkoumávat a bylo kam zahnout. Hra zbytečně nežene hráče vpřed a nechá ho si užívat si pěkné grafiky a krásného prostředí. Po dlouhé době jsem rovněž zažil možnost zabít se pádem z výšky, neviditelných stěn je ve hře minimum. I souboje jsou hodně věcí, ale rozhodně ne jednoduché. První momenty v Bright Falls jsou přímo božské. Na Remedy se mi líbí, že do svých her rádi umisťují množství interaktivních míst a nezapomínají na všemožné easter eggy a popkulturní odkazy. V případě Alana Wakea jsou to zejména odkazy na známá hororová díla či předchozí Remedy hry.

Mezi největší klady rozhodně řadím příběh. Už od začátku vtáhne svým filmovým dějem a zajímavě napsanou hlavní postavou. Jsem rád, že si můžu zahrát hry i za někoho jiného, než jen za nakorbené vesmírné mariňáky. Upřímně, komu se tyhle postavy už nezajídají? Alan Wake je úplně obyčejný chlápek, žádný nesmrtelný superhrdina. A je to cítit jak na jeho charakteru a jeho úporném boji proti Temnotě, tak na samotném gameplayi. Rozdělení děje na epizody hře jenom prospívá. Při každém „Previously on Alan Wake“ jsem nadšením doslova nadskočil.

Soubojový systém „osviť a zastřel“ mě bavil až do konce, i když s blížícím se závěrem jsem měl pocit, že tvůrci mohli s počty nepřátel trochu ubrat. Ne že by mě souboje v pozdější fázi nebavily, ale mnohem více jsem si užíval „klidné“ příběhové pasáže. Výtku bych směřoval k nevyvážené obtížnosti. Zatímco někdy projíždíte hrou jako nůž máslem, někdy naopak na hráče tvůrci chrlí velké hromady nepřátel a checkpoint je v nedohlednu. Mimochodem, použití světla jako checkpointu mi přijde super. Adrenalinových úniků ke vzdálenému světýlku temným lesem plným přízraků jsem si užil habaděj. A že to není žádná sranda. Alan rozhodně není žádný sportovec. Velmi mě překvapila délka hry. Herní doba nad 20 hodin se u akční hry dnes už jen tak nevidí.

Na závěr musím ještě vyzdvihnout přítomnost Poets of the Fall, výborné kapely, kterou většina hráčů zná díky předchozí hře od Remedy - Max Payne, pro kterou tato skupina složila titulní píseň Late Goodbye. Krom PotF ale hra obsahuje řadu jiných výborných písní a v ničem nezaostává ani vlastní orchestriální soundtrack.

Abych svůj, tentokrát trochu delší, komentář nějak zakončil. Jsem si vědom, že mi moje nadšení ze hry trochu brání hledat chyby. Hra na mě ale působila natolik poctivě, že k tomu jednoduše nemám potřebu. Už se velice těším, co nám Remedy přinesou příště.

It’s not a lake, it’s an ocean.