Ve světě her existuje pouze jedna jediná, která mě kdy dokázala rozkopat na hadry a pouze jedna jediná, která mě udivovala až v slzy. BIOSHOCK! Právě první díl mi otevřel tear do úplně novýho světa, kde nehrála roli ani tak grafika, jako mistrovství a schopnost vyprávění dech-beroucího příběhu.
Rapture bylo něco víc, než jenom další herní hřiště, bylo to - a je - město s duší, kde na každym kroku bylo znát, že na hře pracují lidé nikoli na povel, ale sami od sebe a s láskou.
Infinite mě pak odstřelil do oblak blaha.
První díl Burial at Sea nebyla až tak velká hitparáda, bylo to krátký a ne tak úplně záživný, nicméně byl důležitým rozjezdem pro epizodu II, která, co si budeme povídat, svými kvalitami dost možná vítězí i nad druhým dílem Bioshocku. Pokud vám právě ten připadal jako datadisk, tak teprve datadisk sám vám předvede full game.
A je to opět způsob vyprávění příběhu, kterej hráče donutí čumět na hru s otevřenou hubou, i když přesně neví co a proč se právě stalo. Složitost veškerýho toho dění a zvratů a zákoutích a odboček je zkrátka v danou chvíli k nepochopení, ale i tak vás uvrhne v blaho, protože si někde v hloubi duše uvědomujete, že to prostě dává logiku a smysl. A ono vážně jo!
Grafika je tradičně skvělá/osobitá, dominuje hlavně parádní nasvícení. Stealth postup je skvělý osvěžení gameplaye, jelikož střílení už bylo dost a sama Elizabeth není žádnej masovej vrah ani hromotluk. To ovšem neznamená, že nemůžete na nepřátele vyběhnout s brokovnicí… a tak.
Když to shrnu do odstavce: Burial at Sea II je fenomenální emotivní završení jedný fenomenální série, přičemž datadisk by obstál i coby samostatný díl. Bere si všechno to dobrý z předchozích dílů a přisazuje další štědrá esa na datadisk až dost velkorysá. Navíc o žádný herní sérii nemůžete říct, že když budete hrát od prvního dílu po poslední, uzavřete se v jedný smyčce… což je vzhledem k tématu nekonečna realit a světů a možností vcelku paradox.
Rapture bylo něco víc, než jenom další herní hřiště, bylo to - a je - město s duší, kde na každym kroku bylo znát, že na hře pracují lidé nikoli na povel, ale sami od sebe a s láskou.
Infinite mě pak odstřelil do oblak blaha.
První díl Burial at Sea nebyla až tak velká hitparáda, bylo to krátký a ne tak úplně záživný, nicméně byl důležitým rozjezdem pro epizodu II, která, co si budeme povídat, svými kvalitami dost možná vítězí i nad druhým dílem Bioshocku. Pokud vám právě ten připadal jako datadisk, tak teprve datadisk sám vám předvede full game.
A je to opět způsob vyprávění příběhu, kterej hráče donutí čumět na hru s otevřenou hubou, i když přesně neví co a proč se právě stalo. Složitost veškerýho toho dění a zvratů a zákoutích a odboček je zkrátka v danou chvíli k nepochopení, ale i tak vás uvrhne v blaho, protože si někde v hloubi duše uvědomujete, že to prostě dává logiku a smysl. A ono vážně jo!
Grafika je tradičně skvělá/osobitá, dominuje hlavně parádní nasvícení. Stealth postup je skvělý osvěžení gameplaye, jelikož střílení už bylo dost a sama Elizabeth není žádnej masovej vrah ani hromotluk. To ovšem neznamená, že nemůžete na nepřátele vyběhnout s brokovnicí… a tak.
Když to shrnu do odstavce: Burial at Sea II je fenomenální emotivní završení jedný fenomenální série, přičemž datadisk by obstál i coby samostatný díl. Bere si všechno to dobrý z předchozích dílů a přisazuje další štědrá esa na datadisk až dost velkorysá. Navíc o žádný herní sérii nemůžete říct, že když budete hrát od prvního dílu po poslední, uzavřete se v jedný smyčce… což je vzhledem k tématu nekonečna realit a světů a možností vcelku paradox.
Pro: Příběh dotažen do absolutna, osobitá grafika, hromada nápadů, Elizabeth v Rapture, závěr hry
Proti: já prostě nevim, stejně jako každej, i já mám svojí oblíbenou herní sérii a je jí právě Bioshock, nemam proto důvod v tý hře šťourat a hledat negativa