The Lost Episodes of Doom přináší trojici nových epizod o osmi úrovních (bez tajných úrovní). Nic nového oproti Doomu zde není, avšak epizody se nesou v úplně jiném duchu než původní Doom. Při hraní jsem se nemohl zbavit dojmu, že tvůrci si z nebohého hráče chtějí pořádně vystřelit a tak mu servírují porci legrácek, absurdit a zákeřností. Přitom je v hojné míře využíváno prvků, jako jsou výtahy, spínače a teleporty. Od poloviny druhé epizody pak značně ubude tajných oblastí a vlastně i neotřelých nápadů, což je cekem škoda.

Massacre on Callisto
Už v druhé úrovni jsem měl všechny zbraně vyjma BFG a to jsem kvůli tomu ani nemusel do tajných oblastí. Specialitky jako je nesmrtelnost, či Supercharge (+100 zdraví) jsou zcela běžné. Jako zajímavost musím uvézt například tajnou oblast s asi desítkou Supercharge, či místnost s osmi Cyberdemony (ne, nemusejí se zabíjet). Finálová úroveň je jen další vtip tvůrců, neboť po sebrání velké výbavy následuje teleport mezi Cyberdemony, Pavouky a Pekelné barony, ovšem epizoda končí v momentě, kdy jste na dosah smrti (stejně jako E1M8 v Doomu). Jako bosse lze spíše považovat Pavouka z E1M7. Tato mapa se vyznačuje tím, že začínáte hned vedle Pavouka a pokud chcete pryč, musíte přijít na systém spínačů a otevřít si ty správné dveře dříve než vás zastřelí.

Killing fields of Io
Druhá epizoda se nijak zvláště neliší od té první, alespoň zpočátku ne. Poslední tři úrovně však svým chaotickým designem a častou změnou textur vypadají, jakoby je tvořil nějaký podprůměrný mapper. Tím spíše, že obtížnost je naprosto nevyvážená díky ohromnému množství munice a bonusů - nesmrtelnost, neviditelnost nebo supercharge jsou skoro na každém rohu. Když k tomu připočtu mnohdy ani neoznačené dveře na klíč, tajnou oblast s exitem, či důležitý klíč ukrytý v tajné oblasti, mám pocit, že hranice vtipnosti, jež je pro hru typická, byla překročena a ke slovu se.dostává lacinost. Laciný mi přijde i samotný boss, kterým je Cyberdemon, jehož autoři prostě vsadili do malé místnosti, na jinak nelineární mapě. No a na hráči je si Cyberdemona najít, díky nesmrtelnosti ho bez obtíží zabít a civět na závěrečnou ‚příběhovou tabulku,‘ protože koho by napadlo, že tímto epizoda končí? Celkově vzato považuji tuto epizodu za nejslabší a zároveň nejlehčí (dokonce i Cacodemon nebo Pekelný baron jsou tu vzácností)

Hell’s gate - The red spot of Jupiter
Třetí epizoda se drží toho, co představily poslední tři úrovně epizody minulé – spletitější a chaotičtější mapy, navíc bez nějaké hlubší myšlenky. Naštěstí už v mapách třetí epizody není tak ohromný počet bonusů. Jelikož má jít (a skutečně jde) o nejtěžší část hry, hojně se objevují Cacodemoni i Pekelní baroni. V pozdějších úrovních nechybí ani dva známí giganti. Co jsem dost dobře nepochopil, byla finálová úroveň, která na první pohled vypadá jako ta úplně první (E1M1) ovšem brzy zjistíte, že na prvním výtahu čeká místo brokovnice Pavouk… Když jsem úroveň hrál poprvé, Pavouka jsem bez velkých obtíží vyřídil, avšak tím hra skončila. Zkusil jsem to tedy znovu a Pavouka těžce obíhal, abych jako zjistil, co je se zbytkem úrovně. Ukázalo se, že úroveň je jinak takřka totožná, ovšem tam kde byl v E1M1 exit, jsem našel klíč, co otevíral tajné dveře s BFG. Asi to má být pomůcka na zničení Pavouka, jenže to vyžaduje jednak znalost tajných oblastí, ale též několikrát Pavouka obíhat, přitom BFG si pečlivý hráč přinese s sebou z minulých úrovní a pak – zabít Pavouka na místě, kam ho tvůrci šoupli, je hračka.

Celkově vzato nejsem z přídavku nijak nadšený. Kvalit původního Doomu se přibližuje pouze první polovina hry. Nicméně oceňuji nápaditost s níž tvůrci přišli a se kterou dokázali hráčům nabídnout trochu odlišný zážitek než u základního Doomu.