O tom, že existuje nějaký oficiální přídavek do Hexenu jsem se dozvěděl až nedávno. Celý natěšený jsem ho sehnal a nainstaloval, nicméně mé nadšení brzy opadlo, protože…
Deathkings of the Dark Citadel (dále DDC) se nese v duchu oficiálních přídavků ke všem Doomovkám. Ať už šlo o Ultimate Doom, o Plutonia Experiment či o Shadow of Serpent Riders, vše přineslo jen jedinou novinku – nové mapy. DDC je na tom stejně a přitom by nemohl být takový problém oživit hru pár novými monstry a třeba přidat každému charakteru jednu zbraň. Místo toho tu jsou jen tři nové epizody, které jsou o něco těžší než základní hra.
Stejně jako Hexen, i DDC jsem hrál na čtvrtou obtížnost a měl jsem na rozdíl od Hexenu co dělat. Nepřátel je totiž mnohem víc a co je horší – velmi často se respawnují. Nevím, jak tomu je na nižších úrovních obtížnosti, nicméně zde jsem každou chvílí čelil novým přívalům monster a nešlo o obyčejné Ettiny, nýbrž o všehochuť, včetně otravných Stalkerů (bestie z bažin). Nějaká radost z toho, že jsem vyčistil úroveň, se tedy nekonala a to je škoda. Vzhledem k tomu, že epizody jsou opět spletité a opět hrozí bloudění, byl častý respawn silných nepřátel o to horší, neboť mana docházela a zdraví též. DDC se vyznačuje i tím, že vzácné předměty jako třeba Icon of Defender (nesmrtelnost) či Dark Servant (Maulotaur) se vyskytují v hojném počtu. Vzpomínám, že Maulotaura jsem v Hexenu našel asi jen třikrát, kdežto zde jich je více než deset.
Dojmy z kapitol - díky cheatu SHADOWCASTER jsem každou kapitolu hrál za jiný charakter
1. Blight (hráno za Klerika)
Kupodivu nejtěžší kapitola. Je tu strašně málo munice a tak není čím střílet, což souvisí i s tím, že najít třetí zbraň vyžaduje navštívit tu správnou úroveň a ještě učinit určitý pokrok v kapitole. A tak jsem s tou nejslabší zbraní ze všech musel utlouct hordy Kentaurů a draků (Chaos Serpent). Co zamrzelo, bylo to, že první kapitola vytasí prakticky všechny trumfy – téměř všechny nepřátele, všechny předměty a všechny zbraně, včetně té speciální. Navíc je kapitola poměrně spletitá a dlouhá. Najít tajnou úroveň bych bez nahlédnutí do návodu asi nedokázal, protože drahokam, který k ní otevře přístup, se nachází za posuvnou stěnou, která je nachlup stejná jako stěna okolo. Samotná tajná úroveň taky moc nepotěšila, neboť nejde o nic zvláštního. Jednoznačně považuji Blight za nejhorší kapitolu. Přišlo mi to dokonce tak hrozné, až jsem zvažoval konec a uninstal.
2. Constable’s Gate (hráno za Mága)
Tohle je už jiná káva… Kapitola přehledná, o dost snazší a hlavně zábavná. Respawn nepřátel je pořád hrozně otravný, ale když na něj zkusím zapomenout, byla kapitola hodně povedená. Svým nápadem mě zaujala třeba úroveň Treasury, kde se obcházela jáma s vodou a neustále se stoupalo výš a výš. Odsud se také dalo vcelku snadno dostat do tajné úrovně, která se vyznačuje tím, že zde jsou úplně všechny zbraně ve hře. Zbraně, které patří jiným charakterům vám však dají jen munici.
3. Nave (hráno za Bojovníka)
Asi nejpřehlednější a nejlehčí kapitola. Když pominu první velkou bitvu v chrámu a pak závěrečný souboj s bossy, neměl jsem žádný větší problém. To ale může být dáno i hrou za nejodolnější charakter, který je nejlépe uzpůsoben na časté respawny monster a který má nejlepší třetí zbraň, pro kterou tu je hromada munice. Nalezení tajné úrovně není zase tak obtížné a samotná úroveň je speciální nejen spoustou předmětů a munice, ale především jediným druhem monstra – Wendigo. Závěrečný boss hry je vlastně trojice záporných hlavních charakterů, tak jak se objevili už v Hexenu. Protože se však souboj odehrává v aréně, kde se není za co schovat, jde skutečně o velmi obtížnou bitku a to především proti Mágovi, před jehož střelami nejde utéct ani uhnout. Takže rada na závěr – šetřete si na bosse nesmrtelnost :)
Deathkings of the Dark Citadel (dále DDC) se nese v duchu oficiálních přídavků ke všem Doomovkám. Ať už šlo o Ultimate Doom, o Plutonia Experiment či o Shadow of Serpent Riders, vše přineslo jen jedinou novinku – nové mapy. DDC je na tom stejně a přitom by nemohl být takový problém oživit hru pár novými monstry a třeba přidat každému charakteru jednu zbraň. Místo toho tu jsou jen tři nové epizody, které jsou o něco těžší než základní hra.
Stejně jako Hexen, i DDC jsem hrál na čtvrtou obtížnost a měl jsem na rozdíl od Hexenu co dělat. Nepřátel je totiž mnohem víc a co je horší – velmi často se respawnují. Nevím, jak tomu je na nižších úrovních obtížnosti, nicméně zde jsem každou chvílí čelil novým přívalům monster a nešlo o obyčejné Ettiny, nýbrž o všehochuť, včetně otravných Stalkerů (bestie z bažin). Nějaká radost z toho, že jsem vyčistil úroveň, se tedy nekonala a to je škoda. Vzhledem k tomu, že epizody jsou opět spletité a opět hrozí bloudění, byl častý respawn silných nepřátel o to horší, neboť mana docházela a zdraví též. DDC se vyznačuje i tím, že vzácné předměty jako třeba Icon of Defender (nesmrtelnost) či Dark Servant (Maulotaur) se vyskytují v hojném počtu. Vzpomínám, že Maulotaura jsem v Hexenu našel asi jen třikrát, kdežto zde jich je více než deset.
Dojmy z kapitol - díky cheatu SHADOWCASTER jsem každou kapitolu hrál za jiný charakter
1. Blight (hráno za Klerika)
Kupodivu nejtěžší kapitola. Je tu strašně málo munice a tak není čím střílet, což souvisí i s tím, že najít třetí zbraň vyžaduje navštívit tu správnou úroveň a ještě učinit určitý pokrok v kapitole. A tak jsem s tou nejslabší zbraní ze všech musel utlouct hordy Kentaurů a draků (Chaos Serpent). Co zamrzelo, bylo to, že první kapitola vytasí prakticky všechny trumfy – téměř všechny nepřátele, všechny předměty a všechny zbraně, včetně té speciální. Navíc je kapitola poměrně spletitá a dlouhá. Najít tajnou úroveň bych bez nahlédnutí do návodu asi nedokázal, protože drahokam, který k ní otevře přístup, se nachází za posuvnou stěnou, která je nachlup stejná jako stěna okolo. Samotná tajná úroveň taky moc nepotěšila, neboť nejde o nic zvláštního. Jednoznačně považuji Blight za nejhorší kapitolu. Přišlo mi to dokonce tak hrozné, až jsem zvažoval konec a uninstal.
2. Constable’s Gate (hráno za Mága)
Tohle je už jiná káva… Kapitola přehledná, o dost snazší a hlavně zábavná. Respawn nepřátel je pořád hrozně otravný, ale když na něj zkusím zapomenout, byla kapitola hodně povedená. Svým nápadem mě zaujala třeba úroveň Treasury, kde se obcházela jáma s vodou a neustále se stoupalo výš a výš. Odsud se také dalo vcelku snadno dostat do tajné úrovně, která se vyznačuje tím, že zde jsou úplně všechny zbraně ve hře. Zbraně, které patří jiným charakterům vám však dají jen munici.
3. Nave (hráno za Bojovníka)
Asi nejpřehlednější a nejlehčí kapitola. Když pominu první velkou bitvu v chrámu a pak závěrečný souboj s bossy, neměl jsem žádný větší problém. To ale může být dáno i hrou za nejodolnější charakter, který je nejlépe uzpůsoben na časté respawny monster a který má nejlepší třetí zbraň, pro kterou tu je hromada munice. Nalezení tajné úrovně není zase tak obtížné a samotná úroveň je speciální nejen spoustou předmětů a munice, ale především jediným druhem monstra – Wendigo. Závěrečný boss hry je vlastně trojice záporných hlavních charakterů, tak jak se objevili už v Hexenu. Protože se však souboj odehrává v aréně, kde se není za co schovat, jde skutečně o velmi obtížnou bitku a to především proti Mágovi, před jehož střelami nejde utéct ani uhnout. Takže rada na závěr – šetřete si na bosse nesmrtelnost :)
Hugo: The Magic Oak
Pro: 20 nových map ve třech epizodách
Proti: Žádné inovace, častý a výrazný respawn nepřátel