S polskou herní scénou jsem se, mimo dvou freeware titulů PC-man a Maluch Sim, ještě nesetkal. Byl jsem proto velmi zvědav, jak se naši sousedé popasovali s fantasy světem zaklínače Geralta z Rivie, o němž jsem toho doposud příliš mnoho nevěděl. Snad jen, že existuje seriál a děj hry se odehrává po konci knižní ságy. Zaklínač mě překvapil už krásnou krabicí rozšířené edice, kde je rozsáhlý manuál, průvodce hrou, povídka a bonusové disky, což jsou věci, které se nacházejí většinou v cenově méně přístupných sběratelských edicích. Dalším milým překvapením byla, hned po pohledném intru, nabídka deseti různých jazyků titulků a devíti dabingů. To snad v žádné jiné hře není.

V prologu, který mi nepřipadal až tak strašný, jak tu píší jiní přede mnou, jsem měl menší problémy při boji s mečem, na nějž jsem se před hraním hodně těšil. Díky nápovědě, která byla k dispozici celou hru, jsem si boj brzy osvojil, ale přišel mi strašně nudný, a tak to bohužel zůstalo až do konce. Naštěstí jsem si pořídil amulet Rudá stužka, díky kterému na mě neútočili utopenci v bažinách (vůbec nejhorší lokace), a já tak byl ušetřen mnoha trápení. Škoda, že amulety a prsteny nejsou více využity a neexistují takové, které přidají nějaké vlastnosti k atributům postavy. Jsou asi jen čtyři amulety na odstrašování monster. Stejné je to i s vedlejšími zbraněmi, jako jsou sekery či dýky, jejichž využitelnost v boji je prakticky nulová, a stává se z nich tak jen obchodní artikl, kterého lze nosit jen velmi malé množství.

Mimo hlavních úkolů mě nejvíce bavilo loupení v domech, které překvapivě nikomu nevadilo a hlavně plnění zakázek a získávání trofejí, kde ale nejvíce zamrzela nemožnost volného pohybu po krajině. Vše je totiž vytyčeno ploty a zdmi podél cest a okraji útesů, ze kterých nelze spadnout. Později jsem si na to zvykl, ale podle mě si má hráč hlídat, aby se mu nic nestalo a ne že to za něj bude dělat hra samotná (mluvím o útesech). Moje nejoblíbenější příšera patří mezi ornitosaury a není jí nic jiného, než wyverna, jejíž skolení sice zpočátku dá vcelku zabrat, ale snad její vzhled nebo ne až tak velký výskyt mě přiměl k jejímu obdivu. Zamrzelo mě jen, že jsem si ji nemohl ochočit a tahat ji všude s sebou, jako druidové. Naopak mým nejneoblíbenějším monstrem je Bestie, kterou jsem zabil snad náhodou na dvacátý pokus, a musel tak stále dokola poslouchat naštvané občany, které jsem pak s chutí zabil.

Bílý vlk je zpracován opravdu dobře, a tak mi zabíjení příšer, sběr bylinek či hanbatých kartiček, hraní kostek, opíjení a rvaní se v hospodách, příprava lektvarů, poslech různých sprostých a rasistických hlášek měšťanů a mnoho dalšího v jeho podání dělalo opravdu radost. Vývoj postavy je vcelku zajímavý, funguje dobře a skvěle ho doplňuje čtení knih a svitků, díky kterému se plní deník záznamy o monstrech, lektvarech, ingrediencích a jiných zajímavých věcech. Nevím ale, k čemu byla Bělovlasému znamení jako Yrden nebo Axie, protože já si plně vystačil s kombinací Aard a Igni.

Zajímavý příběh, rozšířený pomocí nových dobrodružství Cena neutrality a Vedlejší účinky, je skvěle vyprávěn a podbarven vynikajícím hudebním doprovodem. Ničí ho snad jen v rozhovorech neustále opakovaná ztráta paměti, na kterou se nedostane odpovědi a podivný závěr, kde se objevují zmutovaná monstra a zmatená mysl Velmistra. I když si myslím, že Zaklínač je kvalitní herní kousek a na druhý díl se velmi těším, jedno dokončení toho prvního na konečné úrovni 39. úplně stačí.