Ačkoliv jsem Titan Quest odehrál a hodnotil už v minulosti, komentář k němu přilípnu teprve až teď, po druhém (možná třetím?) skutečném dohrání. Ale popořádku...

Diablo jsem nehrál (ano, je to možné) a tak jsem mohl těžko porovnávat a vlastně ani nevěděl, do čeho u hry jdu. A proto jsem byl hrou unešen. Překvapila mě nečekaně bohatá grafická stránka, ale také velké množství úkolů, nepřátel a enormní kvanta různorodého šrotu, jež si mohla moje postava na sebe navěšet a k tomu všemu ještě množství dovedností, umění, kouzel a čar a... a... a tak. Už po chvíli bylo jasné, že tady strávím hodně času už jen porovnáváním zbrojí a zbraní, jejich vlastností a tím, co s nimi udělá který složený amulet. Samotné zasazení příběhu do jakéhosi řecko-bájného prostředí dalo autorům možnost vytvořit hodně různorodých nepřátel, úkolů i překvapení. A byl jsem i rád za možnost teleportovat se vždy zpět do některého z měst a zbavit se nasbíraného haraburdí.

Hra mě napoprvé hodně bavila, navztekal jsem se u ní i naradoval a vždy jsem rád nacházel modré a zelené serepetičky, označující něco výjimečného. Ovšem taky zde byla ta skutečnost, že ke konci mi už hra přišla poměrně repetitivní, Sice byla dlouhá a stále bylo co dělat, ale už to začínalo být tzv. na stejné brdo a bezmyšlenkovité vybíjení stvůr začínalo vlastně jen zdržovat na cestě za koncem příběhu. Po dohrání jsem byl spokojen a věděl, že si hru znovu zahraji někdy znovu, ale neměl jsem už sílu ani náladu pokračovat na těžší obtížnosti nebo začínat s novou postavou s jiným zaměřením vlastností. A věděl jsem, že je to škoda, protože hra s tím počítá - při prvním průchodu hrou totiž nemáte šanci vypracovat svoji postavu ve všech (nebo alespoň většině) schopností na maximální úroveň. Zůstáváte tak nějak na půli cesty s kapsami plnými propriet, na které ještě nemáte potřebné schopnosti. Při představě že bych to ale hned teď začínal zase celé odznovu, mě ale přecházela huť k jídlu.

Díky postupem času zvětšující se repetitivnosti, nemožnosti hýbat mapou, abych věděl, kam přesně jdu a ne že narazím na nějakou skálu a musím se vracet (ačkoliv v přehledu mapy to vypadá, že tudy jít mohu), a po smrti nebo nahrání hry se objevující sice hezky u fontánky, která je ale furt pěkně daleko od posledního uložení hry na cestě mezi dvěma lokacemi, tak finální hodnocení padlo na pořád ještě hodně skvělých 80%. Byl jsem spokojený, ale hra mě udolala.

Od té doby jsem si hru vždy nainstaloval asi tak třikrát, ale nikdy ji nedohrál do konce. Prostě už jsem věděl jednak o co tam jde, jak to bude končit a hlavně jsem už věděl, co za nepřátelé budu potkávat a vůbec co mi hra v dalších krocích bude nabízet a jak bude fungovat. Pokaždé jsem si ale uložený postup hrou zazálohoval, hru smazal a rozhodl se, že pokračovat budu zase někdy jindy. No a po pár letech jsem se těmito žabími skoky dopracoval až do dneška. Hru mám tak aktuálně za sebou podruhé (možná i potřetí, kdo si to má pamatovat :). To už mi fakt stačilo a znovu ji rozehrávat nebudu - ačkoliv je mi jasné, že jsem její možnosti nevytěžil asi ani z poloviny. Na hodnocení to nic nemění, hra dokáže stále velmi dobře zabavit - s aktuálními zkušenostmi ale vím, že nejvíce napoprvé. Další případné opakování a znovuhraní hry záleží na tom, jak moc "Diablo-pozitivní" jste hráči :)