Od Whistleblowera jsem dostal přesně to, co jsem chtěl - rozšíření hry a "nový" příběh. Mohu předeslat, že stav spodního prádla je třeba kontrolovat stejně často, jako v původní hře.

Nebudu popisovat audiovizuální stránku, jelikož je stejně bravurně vyvedená jako v původní hře. A to platí i o atmosféře.

Ta je opět tíživá jako kovářská kovadlina. Sotva hra začne, už je hráč vystaven všemu hnusu a marastu, který na něho blázinec v Mount Massive dokáže vyzvracet. Zde možná vidím jeden z menších problémů - v původní hře byla atmosféra budována poněkud pomaleji, a tak ji bylo možné pořádně vstřebat a vytvořit si k nepřátelům určitý vztah.

Musím jednoznačně vyzvednout nebetyčnou úroveň šílenosti, které je hráč ve Whistleblowerovi svědkem. Rozmlsaný kanibal s elektrickou pilkou na mrtvoly by ještě ušel, ale ... ten hajzl, co ze mě chtěl udělat eunucha pomocí cirkulárky, to bylo moc! Ježíši! Po tomhle magorském čísle jsem potřeboval dost dlouhou chvíli na vydýchání. Autoři se opět dost vyřádili na prvcích, které hráče dále vtáhnou do hry (hrát za postavu, která místo běhu kulhá, je infarktový zážitek a situace, kdy hráče polapí nějaký magor mě donutily bolestně úpět).

Jediný zápor, za který chtě nechtě musím dát nižší známku, je mírná chaotičnost některých úrovní. Je vážně na pytel, když je nutné s křikem utíkat po labyrintu s rozlohou menšího fotbalového hřiště a nevědět, do kterých z dvaceti dveří zahnout, abyste neskončili s kudlou v zádech. Pokud je navíc z důvodu častého umírání takovou pasáž nutno opakovat, hodně to kazí dojem z příběhu a atmosféry.

Whistleblower je každopádně stejně kvalitní jako jeho předchůdce. Staví na úplně stejných principech, ale to vůbec nevadí, protože jsou jednoduché, efektní a nechávají v mnoha případech hráče, aby se bál úplně pro nic za nic. A to je dobře.