Zapomeňte na paskvil jménem Wolfenstein, božský RtCW se dočkal důstojného nástupce až teď. Píše se rok 1960 a nacisti si podrobili celý svět (a to nejen při snídani nad mapou), odpor prakticky neexistuje, a tak jedinou šanci na záchranu představuje Vilém Blažek, apatický, slintající rezident mentálního sanatoria, který si od tamější nadržené sestřičky ze záhadných důvodů vysloužil přezdívku „BJ“.
Příběh je na poměry FPS vysoce nadprůměrný a je také podán dosti působivým způsobem, ne nadarmo se mi vybavilo první CoD: Black Ops. Wolfenstein: Nový pořádek je v tomto ale ještě úspěšnější, hlavní hrdina má dobrácké a zároveň drsňácké charisma a jeho milostná linie překvapivě funguje (osobně bych zde tedy určitě nepoužíval slova jako „klišé“, či „patos“, ono se to jednoduše povedlo). Vzhledem k tomu, že vstupujete do boje s nacisty s velkou nevýhodou, nedá se vše řešit po doomovsku, ona zkrátka i atmosféra a feeling hry vyžaduje, abyste uznali sílu soupeře a šli na to potichoučku, tajně a zákeřně. Stealth prvky bych přirovnal k Metru 2033 (popř. Last Light), tzn. jsou primitivní, občas se můžete vojákům téměř proplétat mezi nohama a udělat jim letmé vyšetření prostaty a oni vás stejně nezaregistrují. Podobně jako v Metru je to zde ale naprosto dostačující a koresponduje to s lehce arkádovou, nebo chcete-li oldschool hratelností. Samotná hratelnost je tedy vynikající. Zábavný strealth střídají přestřelky a ty rozhodně mají šťávu. Zbraně jsou zajímavé, pestré, rozvíjení přístupů k likvidaci protivníků skvěle podporuje systém perků (achievementů) a také velmi kvalitní systém vyklánění. Osobně si nepamatuji hru, kde bych vyklánění skutečně považoval za přínosné a hlavně zábavné, nikoli otravné (vybavuje se mi maximálně F.E.A.R.). Zpočátku je to na ovládání sice trošku náročnější, ale hře to jednoznačně přidává a myslím si, že je to super. Samozřejmě abyste měli k něčemu takovému motivaci, musíte hrát na obtížnost Death Incarnate, na kterou je hra tak středně (a tedy vhodně) obtížná.
Hodně musím vyzdvihnout design prostředí. Levely jsou jednak velmi různorodé, ale hlavně za všech okolností propracovaé. Některé prostory připomínají to nejlepší z Crysis 2 nebo CoD: Modern Warfare (2) (např. parádní mise na polozříceném mostě). Vždycky je na co koukat, všude se cítíte přirozeně a taky skoro všude se něco válí. Ať už drobnosti, trosky a zbytečnosti, které pěkně vyplňují prostor nebo i věci, které můžete vzít. Zatímco v Rage jste sbírali jen neužitečné harampádí, tady berete zdraví, které si tím overchargnete a pak vám pomalu ubývá jako např. ve Quake. Tím vzniká fajn balance mezi velkým množstvím power-upů a stále rozumnou obtížností.
K technickému zpracování nemám větších výtek, je sice fakt, že textury/modely se občas načítají se zpožděním, ale osobně mi to nijak zvlášť nevadí. Grafika je na dnešní poměry naprosto dostačující, zvuky jsou kvalitní a podařil se i soundtrack. Mno, tohle je zkrátka horký adept na hru roku!
Příběh je na poměry FPS vysoce nadprůměrný a je také podán dosti působivým způsobem, ne nadarmo se mi vybavilo první CoD: Black Ops. Wolfenstein: Nový pořádek je v tomto ale ještě úspěšnější, hlavní hrdina má dobrácké a zároveň drsňácké charisma a jeho milostná linie překvapivě funguje (osobně bych zde tedy určitě nepoužíval slova jako „klišé“, či „patos“, ono se to jednoduše povedlo). Vzhledem k tomu, že vstupujete do boje s nacisty s velkou nevýhodou, nedá se vše řešit po doomovsku, ona zkrátka i atmosféra a feeling hry vyžaduje, abyste uznali sílu soupeře a šli na to potichoučku, tajně a zákeřně. Stealth prvky bych přirovnal k Metru 2033 (popř. Last Light), tzn. jsou primitivní, občas se můžete vojákům téměř proplétat mezi nohama a udělat jim letmé vyšetření prostaty a oni vás stejně nezaregistrují. Podobně jako v Metru je to zde ale naprosto dostačující a koresponduje to s lehce arkádovou, nebo chcete-li oldschool hratelností. Samotná hratelnost je tedy vynikající. Zábavný strealth střídají přestřelky a ty rozhodně mají šťávu. Zbraně jsou zajímavé, pestré, rozvíjení přístupů k likvidaci protivníků skvěle podporuje systém perků (achievementů) a také velmi kvalitní systém vyklánění. Osobně si nepamatuji hru, kde bych vyklánění skutečně považoval za přínosné a hlavně zábavné, nikoli otravné (vybavuje se mi maximálně F.E.A.R.). Zpočátku je to na ovládání sice trošku náročnější, ale hře to jednoznačně přidává a myslím si, že je to super. Samozřejmě abyste měli k něčemu takovému motivaci, musíte hrát na obtížnost Death Incarnate, na kterou je hra tak středně (a tedy vhodně) obtížná.
Hodně musím vyzdvihnout design prostředí. Levely jsou jednak velmi různorodé, ale hlavně za všech okolností propracovaé. Některé prostory připomínají to nejlepší z Crysis 2 nebo CoD: Modern Warfare (2) (např. parádní mise na polozříceném mostě). Vždycky je na co koukat, všude se cítíte přirozeně a taky skoro všude se něco válí. Ať už drobnosti, trosky a zbytečnosti, které pěkně vyplňují prostor nebo i věci, které můžete vzít. Zatímco v Rage jste sbírali jen neužitečné harampádí, tady berete zdraví, které si tím overchargnete a pak vám pomalu ubývá jako např. ve Quake. Tím vzniká fajn balance mezi velkým množstvím power-upů a stále rozumnou obtížností.
K technickému zpracování nemám větších výtek, je sice fakt, že textury/modely se občas načítají se zpožděním, ale osobně mi to nijak zvlášť nevadí. Grafika je na dnešní poměry naprosto dostačující, zvuky jsou kvalitní a podařil se i soundtrack. Mno, tohle je zkrátka horký adept na hru roku!
