Živě si pamatuji, jak jsem po počátečním osvobození první vesnice po ní běhal sem a tam a křičel jsem radostí: "Tohle je Gothic! Tohle je Gothic! Tohle je..." Nevím čím to bylo přesně způsobeno, ale hned v první chvíli mě hra chytla za srdce svou atmosférou "gothicovosti", pocitem, že jsem zase "doma". A zelená část hry je opravdu typicky domácká, detailní, vyšperkovaná, vyhračičkovaná. Takový Faring - ááách, to je prostě jedna slast.
S přístupem do Nordmaru jsem se začal trošku ztrácet (byť včlenění sněhu vítám - příjemne osvěžení), poušť už mi přišla tak nějak moc prázdná a bez života (to by asi poušť být měla, že) - ale také nějak cizí a nemotivační. Nevím, zdali to bylo celkovou rozlohou nebo kontrastem mezi detailním středem a prázdným spodkem a vrškem mapy, ale prostě mne hra vždy přestala bavit a ani v jednom hrání jsem se nedostal ku konci.
Celý svět dokáže vypadat hezky, tedy když najednou odnikud nepřijde mlha, která je zákeřná hlavně v Nordmaru (nejde nějak vypnout?) - desetimetrový dohled strašně prudí, člověk i běžně viditelné věci (jednotlivé klany v Nordmaru) hledá strašně dlouho.
Přesto je Gothic 3 jednou z mála her, která stoprocentně podporuje mou nejoblíbenější strategii - průzkumník všudybyl, který loví a stahuje zvěř a zároveň kolektuje bylinky a míchá lektvary (byť zde se spíš vyplatí bylinky jíst než míchat permanentní lektvary). I přes konečné vyznění do ztracena jsem s každým hraním Gothicu 3 strávil pěkných pár desítek hodin - účel to tedy splnilo.