Ačkoliv v případě Geralta z Rivie neplatí, že po bitvě je každý králem, protože on sám asi na věky zůstane opovrhovaným mutantem, byť se s nejlepšími úmysly snaží pomoci všem, u prvního dílu herní trilogie je tomu právě naopak. Lze totiž využít odstupu od původního vydání v dnes již odladěné Enhaced Edition a také pocitů z druhého dílu.

Díky pohledu na číselné hodnocení nezůstane tajemstvím, že jej považuji za jedno z nejlepších RPG všech dob a bez rozmyslu bych Witchera postavil po bok Betrayal at Krondor či Baldur's Gate. A není to jen mistrné zvládnutí herních mechanik, výborné zakomponování alchymie či uvěřitelné zpracování světa i hloubka postav v něm se pohybujících. Téměř dokonalá hra musí mít ten nepopsatelný atribut přitažlivosti, který hráče vábí ji hrát neustále dokola a prožívat v tomto případě ten samý lineární příběh navíc v kůži jediného protagonisty znovu a znovu.

Kdybych se přece měl rozepsat o tom, čím mě osobně Witcher tolik přitahuje, tak to bude zřejmě domáckost a blízkost prostrředí. Konečně se jednou evropská hra odehrává v lesích, vesnicích a městech, které bych si v reálu dokázal představit. Dále je to vulgarita, přiměřená krvavost a nekýčovitá erotika, která nepůsobí jako harlekýnka pro náctileté.

Komornost příběhu se již v pokračování lehce vytrácí, ale i tak můžu říct, že mě žádný počin podle Sapkowského knih vyloženě nenaštval a to včetně seriálu, který šel naprosto vlastní cestou. Teď již zbývá jen doufat, aby i císař Emhyr byl ve trojce takový frajer, jako si ho představuji a pozdvihl zaklínačskou trilogii do síně slávy, kam patří.