Takzavaná lo-fi hororová adventura útočí na smysly hráče přesně těmi způsoby, které před spuštěním The Last Door očekává. Ve čtyřech kratších epizodách (půl hodiny až hodinu a půl) jsou zobrazeny pro žánr tradiční lokace, a vlastně i zápletka.

Viktoriánská Anglie propůjčila kulisy mnoha hrám (Scratches, A Machine for Pigs, Alter Ego) a ještě více filmům, a tak se zde při hraní můžete cítit jako doma. Zvláště, když první epizoda sází na opuštěný dům vašeho dávného známého, ve kterém se skrývá tajemství... další epizody se nesou v podobném duchu, takže za originalitu si titul chválu nezaslouží. Ale to platí pro každou další, sto šestou, inspiraci těžící z odkazu Lovecrafta a E. A. Poea. Využívání překážek, úkolů, také nepřekvapí. Obtížnost je spíše nízkého charakteru, nicméně takových třicet úkonů bude během jedné epizody vyžadováno.

Příběh, zasazení i hratelnost jsou striktně konzervativního rázu. Pokud máte v žánru nahráno, načteno i nasledováno, stane se z The Last Door kompilát lepších i horších propriet daného okruhu. Jedinou věcí, která tak zbývá a byla na ní postavena propagace k odlišení od početné konkurence, je zpracování zacházejí do krajnosti minimalismu. Zde je kontrastu v 8-bitové stylizaci a orchestrálním (velmi povedeném) hudebním doprovodu. Lze si tak přečíst, že tato forma značně posílí vaši představivost výsledných scén a podobně, ve výsledku je však vizuální forma u adventur nepříliš důležitou složkou celkového zážitku.

A ten zde stojí na zažitých postupech v žánru, a tak ti, co mají na něco podobného náladu v The Last Door mohou nalézt příjemnou menší hru. Jako důležitého, či snad zásadního, zástupce adventur však prvotní dílo španělských tvůrců označit nelze.

Jsem však zvědavý, kolik epizod ještě vznikne. Osobně čekám zastavení se na šesti částech.