"Je mi líto země, která potřebuje hrdiny."

Je věta, kterou asi každý zná, leč málokdo tuší, kdo jí řekl a je to vlastně jedno. Napsal jsem ji sem ze zcela jiného důvodu – důvodu možná na první pohled těžkou souvisejícího s další cover-based střílečkou. A to je věc, kterou si musíme jako první vysvětlit – mraky her, v čele s populárními značkami Call of Duty a Battlefield, používají téma války, aby vám dodali střílečku; Spec Ops to bere z druhého konce a na platformě střlečky vám přináší válku. A ne ledajakou – válku o ideu hrdiny.
Je hrdina souhrn určitých atributů s nejistým výsledkem, nebo je naopak jasným výsledkem vzniklým z atributů libovolných? Už jste zabili dost lidí, aby si hrdina zasloužil princezninu a královu přízeň, nebo zabil tolik lidí, že už není hrdina? A proč jste militaristickou střílečku spouštěli vy?
Je mi líto, ale bez spoilerů nelze mluvit o příběhu hry, ale nemluvit při řeči o Spec Ops: The Line o příběhu znamená tlachat naprázdno. Nebojte, jakkoli se může zdát z mého zamyšlení nad hrou a tedy i tím, jak působila na mě, že jde o jakousi filosofickou rozpravu, není tomu tak. Je to jen naprosto dospělé vyprávění na médiu videoher – a heslo 'show, don't tell' bylo autorům svaté.

Hned v druhé řadě je nutné zmínit naprosto úžasné scenérie, jimiž vás The Line protáhne. Příběh se odehrává v Dubaji chyceném v kleštích stěnami písečných bouří, což jej dokonale odřízlo od světa. Příroda se zbláznila a mrakodrapy, všelijaké vodní atrakce, supersportovní vozy – to vše pohřbila anebo jinak navždy proměnila v součást pouště. Místy jsem se atmosféricky cítil trochu jako v The Last of Us a jen těžko bych mohl hře polichotit víc! Jen málokdy jsem se ve hrách setkal s lokacemi, které by tak sugestivně dokázaly vyprávět příběhy vlastní, namísto aby jen sekundovaly scénáristům hlavní linie.
Grafika se mně osobně velmi líbila, ačkoli si nemyslím, že by byla na kdoví jaké technologické výši – spíš je za tím vidět jasná vize a to cením (a zejména jakožto vlastník slabšího stroje) mnohem více nežli desítky hi-tech grafických a animačních roztodivností. Důležité je, že jak lokace, tak postavy vypadají přesně tak, jak vypadat mají – na konci hry nejen pocítíte válku z atmosféry, vy jí UVIDÍTE na hlavních postavách.

Soundtrack si zaslouží aplaus vstoje. Házení květin na pódium. Bonboniéru do šaten. Ať už licencované či vlastní melodie – obé je silné, obé je skvělé a místy díky tomu budete mít problém rozeznat, zda jde o film či hru.
U zvukové stránky zůstaneme ještě stran dabingu. Voice acting tu očividně probíhal ve třech rovinách a je zvláštní pozorovat jeho nevyrovnanost.
The Line oplývá asi nejlepší komunikací v bojišti, co jsem v soudobých hrách viděl – když vás postřelí, je to znát v hlase, když říkáte parťákům, co mají dělat, je poznat, že jste velitel, ale hlavně je znát i aktuální rozpoložení a atmosféra hry. Skvělé!
O něco málo hůře znějí rozhovory ve filmečcích, ale tam jde spíš jen zřídkavá pochybení.
Naopak voice acting utržil ránu při dialozích vedených v průběhu hry a především v průběhu přestřelek. Hra totiž nezvládá dynamicky ovládat hlasitosti a je to místy pěkný bordel a ani titulky tomu nepomůžou. Navíc působí chaoticky.

Hratelnostně jde o naprosto klasickou, konzolovou cover based akční hru se vším všudy a ničím navíc. Žádné RPG prvky, žádný open world, nic takového. A je to dobře! ...a kromě toho to nejlépe pasuje k poselství hry.
Feeling zbraní je vynikající a prakticky se všemi je radost pracovat, bojiště působí 'zábavně', i když z něj místy až příliš čpí designérova vůle.
Hra rozhodně není těžká, ale ani primitivní. Pokud patříte do té nešťastné skupiny hráčů jako já, kteří se nepočítají mezi casual, ale zároveň ani mezi hard core harcovníky, a pokud hrajete v klasickém kombu klávesnice a myši, není vůbec o čem přemýšlet a spouštějte na nejtěžší zpočátku dostupnou obtížnost – naprosto ideální!

Tuhle hru rozhodně hrajte, ať už jsou vaše preference kdekoli – alespoň pokud vás primárně zajímá příběh. Je to sedmihodinová jízda do pekla, kterou si dám určitě ještě jednou!