Dril, dril, dril, tahle hra stojí na drilu. Jistě i postřeh a prst (je to na jedno tlačítko) si přijdou na své, ale hlavní je paměť a opakování. Každý level se musíte naučit zpaměti - kdy zmáčknout, kdy uvolnit. Velmi pochybuji, že by průměrný, ba i dobrý hráč byl schopen prolétnout hrou jen na základě postřehu a okamžitého vyhodnocení situace.
Když se konečně level naučíte a dojedete jej do konce, nemá smysl se k němu vracet. Kdo to udělá by totiž jen úplně stejnou sekvencí mačkání projel level zase zcela stejně. Vrhnete se tedy na další a opět ho musíte vstřebat. Po pěti levelech a (zřejmě) několika hodinách jste zcela hotovi, je po srandě. Je tu sice i editor nových levelů, přesto nelze z jeho existence soudit na bohatství nových zážitků s Impossible Game.
Výtvarně je hra vyloženě strohá, ale docela vkusná. Navíc, popravdě řečeno, bohatost vizuálních vjemů při zdejší pekelné rychlosti si hráč stejně nemá šanci užít, spíš by jej rušila od výkonu. Hudební složku naopak omezovat nebylo třeba a tak si lze vychutnat výtečně k tempu hry se hodící elektronické skladby.