S.T.A.L.K.E.R. je pro mě pojem. Film, hra, příběh, Černobyl, Pripjať. Všechno mě přitahuje jak mucholapka mouchy. I proto jsem si říkal, že po Shadow of Chernobyl prostě musím vyzkoušet další díly. Třeba zrovna ty tak zabugované nebudou. A ejhle, můj tichý sen se opravdu vyplnil. Call of Pripyat takový opravdu není. Ba naopak.
Call of Pripyat nabízí přesně ten příběh, co bych si představoval. Ten se totiž odvíjí v rámci prostředí, ve kterém se zrovna nacházím. Není ani dlouhý, ani krátký. Prostě tak akorát, že člověka v ten daný moment konec rozhodně nerozlítí. No a zpracování je taktéž více méně vydařené. Líbí se mi především to, že ne všecko je tak daleko, jak na první pohled vypadá. Také se mi líbí, že nepřímou formou mě hra donutila hrát i vedlejší mise, což je úspěch. Většinou je hraju tak do půlky hry a pak mě omrzí, že se orientuji především na příběh. Tady to tak prostě není. Každá postava tu žije a přežívá, tak jak to v černobylské oblasti jde. No a to je zrovna bod, který není úplně nezanedbatelný u počítačových her.
Hra jako taková je precizní i v tom, že umí střídat den a noc. V rámci toho střídá i vyšší pravděpodobnost potkání nestvůr. Vlastně i z toho důvodu jsem přes noc radši spal. Žrádla jsem měl jak nasráno :)
Také se mi ale líbil i samotný arzenál zbraní včetně inventáře, který byl jednoduchý a stručný a tak to má být.
Na svojí délku, která není nejdelší, musím říct, že jsem se nenudil ani jednou. Neopakovala se ani jedna mise, vše bylo originální a jedinečné. Přesně takové, jak jsem si to představoval, když jsem šel hrát první díl, tedy Shadows of Chernobyl.